Petr Kolář byl v polovině srpna jedním z hostů Letní žurnalistické školy v Havlíčkově Brodě (LŽŠ), kde s redaktorem časopisu Newsweek Danielem Anýžem a s účastníky LŽŠ diskutoval, jak ubránit liberální demokracii.
Jste předsedou dozorčí rady Iniciativy pro evropské hodnoty. Proč jste se rozhodl, že budete její součástí?
Z leknutí. Je to, jako když spíte a zdá se vám takový ten růžový sen a najednou sebou škubnete, může to zapříčinit podnět zevnitř nebo zvenku. Lekl jsem se toho, že máme politiky, kteří si lehkovážně zahrávají s orientací naší země a vychylují nás zpátky na východ. Z tohoto důvodu jsem se na stará kolena ve svých volných chvílích stal občanským aktivistou, jinak mám své občanské povolání, jsem konzultantem a OSVČ.
Během besedy jste říkal, že vaše probuzení bylo dáno hlavně anexí Krymu Ruskem v březnu 2014. Nebyly ještě jiné události, které indikovaly, že se něco děje?
Mě anexe Krymu upřímně až tak nepřekvapila, spíš jsem se lekl reakce našich i řady evropských politiků. Nečekal jsem to hlavně v souvislosti s tím, že bychom měli mít po svých vlastních historických zkušenostech velmi vyvinutou citlivost na okupace, tak se tady některá s tím související témata a hodnoty velmi relativizovaly. Měl jsem najednou pocit, že řada lidí, kteří by z definice své ústavní pozice měli být tím pozitivním příkladem, se spíš stávají nástrojem ruské propagandy.
„Rusku se nezdařila transformace v klasickou liberální demokracii“
Působil jste jako velvyslanec v Rusku a USA. Mohl byste popsat, zda existovaly určité rozdíly v přístupu jednotlivých ambasád, kde jste působil?
Když působíte jako velvyslanec v Americe, tak máte jiné úkoly, než když jste velvyslancem v Rusku. Ve Spojených státech byl mou hlavní agendou bezvízový režim. Povedl se nám nejspíš proto, že jsme vytvořili velmi účinnou alianci zemí, které byly stejně motivované jako my. Tehdy jsem si řekl, že když to dokázal Svatopluk se třemi pruty, přesvědčit syny že v jednotě je síla, tak se to zdaří i nám. Dal jsem dohromady osm zemí, původně jich bylo devět, ale Polsko se následně trhlo a dodnes bohužel bezvízový režim nemají, zbytek tedy má. Druhé hlavní téma byla raketová obrana a ten „prokletý“ americký radar, který měl stát v Brdech a nestojí, což je mi strašně líto. V Rusku to bylo o něčem jiném. Já jsem tam přicházel v době takzvaného resetu, kdy se prezident Obama pokusil dát vztahu západu s Ruskem novou šanci, nový impuls. Dnes vidíte, že si to v Kremlu vysvětlili po svém, jako naši slabost a jako neschopnost prosazovat své zájmy a hodnoty. Teprve potom jsme se snad probrali.
Mělo tehdy Rusko znaky autoritářského režimu? Specializovalo se už v té době na dezinformační kampaně, jaké známe dnes?
Myslím si, že ruský přístup k západu je dlouhodobě historicky plný nedůvěry. Asi je to dáno tím, že se jim nepovedla transformace do skutečně demokratické společnosti, nezdařila se dekomunizace země, v řadě klíčových pozic jsou lidé, kteří jsou původně školenými agenty KGB, tak jako prezident Putin. Jednoduše nebyla úspěšná demokratická transformace ve funkční liberální demokracii a v tržní prostředí, postavené na základě vlády práva. Rusko bohužel tyto problémy nevidí v sobě, ale vinu klade západu. Navíc postupně se do vysoké ruské politiky začíná vracet revizionistický přístup. Koneckonců už v roce 2007 prezident Putin na Mnichovské bezpečnostní konferenci prohlásil, že největší geopolitickou tragédií 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Ne dvě světové války, ale rozpad SSSR. Když vzpomeneme, co stalo v roce 2008 s Gruzií, a západ na to nereagoval bohužel adekvátně, nemůžeme se potom divit, že apetit agresora roste. A už v té době jsme měli trochu razantněji ukazovat, že jsou určité červené hranice, přes které nedovolíme jít. Zkoušeli jsme to po dobrém, ale až Ukrajina nás probudila.
Před časem proběhla médii kauza mezi americkým velvyslancem Andrewem Schapirem a prezidentem Zemanem. Měl tento spor nějaký dopad na česko-americké vztahy?
Ten spor je trapný, úplně zbytečný a nedůstojný z pozice prezidenta Zemana. Bohužel podle mě prezident na česko-americké vztahy nemyslí, ale chce se zalíbit svému elektorátu a tomu asi vychází.
Zaznamenal jsem i názory, že velvyslanec Schapiro neměl komentovat výroky prezidenta a vměšovat se tak do našich záležitostí.
Když se na to podíváte jako odpovědný novinář, na co přesně byl Schapiro tázán a jak odpověděl, musíte si položit otázku, kdo jiný než představitel našeho nejdůležitějšího spojence, a to ještě velmi kultivovaným způsobem, by se měl k tomu vyjádřit. On řekl, že se domnívá, že prezident alianční země, která je v EU a má nějaký sankční režim, by se uchýlil k tomu, že by stál na Rudém náměstí na tribuně poblíž ruského prezidenta a zdravil tam okupační armádu. On to ze svého pohledu označil za problematické. To není vměšování do vnitřních záležitostí, jde o velmi kultivované upozornění našeho spojence. Měli bychom brát vážně své spojenecké závazky a uvědomit si, že Amerika je garantem bezpečnosti Evropy. Málokdo totiž ví, že NATO je z asi 70 procent financováno USA, proto Evropané jsou černí pasažéři, kteří se vezou. Pouze pět evropských zemí plní závazek aliance, a to přispívat na obranu dvěma procenty HDP, mimochodem my požadavek nesplňujeme. Pokud bych byl v kůži velvyslance Schapira, asi bych se vyjádřil o něco ostřeji.
Jak velkým trojským koněm Kremlu je podle vás Miloš Zeman? Představuje podle vás reálnou bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku?
Podle mého názoru ano. V naší tradici je prezident vnímán jako symbol státnosti, jako určitá autorita a pokud Miloš Zeman přejímá ruskou oficiální argumentaci a dokonce si i vymýšlí výroky, které pak není schopen doložit, nebo převezme výrok, že demonstranti v Kyjevě nesli nějaká banderovská hesla, tak je to problém bezpečnostní. Tato situace samozřejmě ovlivňuje náladu uvnitř země. Lidi to znejišťuje a mate je to. Toto je přesně to, na co cílí ruská dezinformační kampaň – znejistit nás, vyvolat v nás pochybnosti, hlavně i tam, kde nejsou nutné, a vyvolat nedůvěru k institucím našeho státu, k Severoatlantické alianci, k Evropské unii. Miloš Zeman zpochybňováním sankčního režimu, autenticity ukrajinského demokratizačního procesu se stává, nevím, jestli mimoděk nebo záměrně, spojencem prezidenta Putina. Stačí se také podívat, kdo z evropských politiků je nejčastěji citován v ruských médiích.
„V prezidentských volbách by Zemana mohla vyzvat žena“
Věříte, že se najde někdo, kdo porazí Miloše Zemana v dalších prezidentských volbách?
Víra je věcí hodně intimní, já spíš doufám. On podle mě i pro řadu svých původních voličů dnes už představuje problém. Přestože v nějakých průzkumech veřejného mínění mu vychází podpora kolem šedesáti procent, tak pokud se najde kandidát, který bude schopen oslovit i jeho elektorát a přitom bude působit kultivovanějším, zdravějším dojmem, tak má určitě šanci.
V časopisu Respekt jsem zaznamenal článek, který se zabýval Zemanovým protikandidátem, byl jste tam zmíněn například vy nebo Michal Horáček. Kdo si myslíte, že by Zemana mohl vyzvat?
Jedna věc je vyzvat a druhá porazit. Když uvažujete racionálně a chladnokrevně, měl by to být někdo, kdo bude schopen oslovit jeho elektorát. Obávám, že nejsem zrovna ten typ, komu by se to podařilo. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby se mu dokázala v příštích volbách postavit nějaká žena, která by byla úplně jasným opakem toho, co on. Zároveň ale by měla tu empatii a cit pro Zemanova voliče a teď to nemyslím pejorativně – obyčejného Čecha, který má své starosti, strachy, obavy, frustrace a Miloš Zeman mu nabízí jaksi nějaké uspokojení těch jeho strachů.
Mohl by podle vás nastat model z posledních prezidentských voleb na Slovensku, kdy sice premiér Robert Fico vyhrál první kolo, ale jeho protikandidáti měli dohromady daleko více hlasů a v druhém kole ho porazila o skoro dvacet procent současná hlava státu Andrej Kiska? Vytvoří se nějaká protizemanovská fronta?
To by bylo krásné. Z poučení z předchozí volby by to k tomu mohlo spět. Já zase ale nejsem zastáncem vytvoření jednotné národní fronty. Je potřebné, aby proběhly souboje kandidátů. V druhém kole, pokud k němu, tedy doufám, dojde a byl by v něm prezident Zemana a protikandidát z té části společnosti, kam se cítím příslušen, mělo by se stát, že všichni ostatního dotyčného protizemanovského kandidáta podpoří. Neopakovala by se tak situace z předchozích voleb, kdy prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga nepodpořil ani Fischer, ani Franz a nastal z toho tento malér.
Petr Kolář se narodil v roce 1962. Vystudoval etnografii a folkloristiku na Filozofické fakultě UK v roce 1986. Po studiích působil krátce jako odborný pracovník v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, poté se stal nepohodlný komunistickému režimu a vykonával dělnické profese. Po roce 1989 se do ČSAV vrátil. Od roku 1993 pracoval na různých pozicích na Ministerstvu zahraničních věcí, kde vedl odbory, působil na ambasádách (Švédsko, Irsko, USA, Rusko), byl náměstkem ministra. V letech 1999-2003 působil jako velvyslanec v Irsku, tento post zastával i v USA (2005-2010) a také v Rusku (2010-2012). Rok se angažoval v PFF jako ředitel pro mezinárodní vztahy a na starosti má především asijské trhy. V současnosti pracuje v globální advokátní kanceláří Squire Patton Boggs a vykonává také funkci dozorčího rady Iniciativy pro evropské hodnoty, která spadá pod think-tank Evropské hodnoty
Autor textu: Michal Karas, účastník LŽŠ 2016
Foto: Vendula Kadlecová, účastnice LŽŠ 2016
