Češka z Vysočiny zdolala jednu z nejtěžších pěších tras na světě

Během cesty Monika pěšky nastouplala přes 149 tisíc metrů, to je pro zajímavost, jako kdyby 16x vylezla Mt. Everest. Stala se tak další úspěšnou světovou hikerkou. Během pětiměsíční cesty se jí dokonce podařilo vylézt nejvyšší horu Ameriky, přes 4400 metru vysokou Mount Whitney. Příběh je navíc speciální v tom, ze Monika od loňska bojuje s potravinovými alergiemi na lepek, mléko i a sóju. Moniku jsme ještě v Americe vyzpovídali.

Jak se cítíš?
Jsem šťastná a to byl můj cíl cesty. Pacifická hřebenovka mě ale hodně tvrdě zkoušela každou minutu. Na začátku jsem mela pres 40 puchýřů. Jediný lék na všechno byl jít dál a tím jsem se řídila celých pět měsíců. Vnímám cestu jako svoje nejdůležitější rozhodnutí v životě. Řekla jsem dost a změnila svůj nereálný sen v realitu.

Byla chvíle, kdy jsi to chtěla vzdát?
A nebylo jich málo. Ve čtyřech tisících metrech vysoko v horách mě chytla sněhová bouřka. Byla jsem sama a neviděla trail. Docela ošklivě jsem spadla a pohmoždila si koleno. Byla jsem několik dni od nejbližší civilizace i od mobilního signálu. Teplota přes noc navíc spadla pod -20. Samozřejmě jsem vybavení měla, ale i přesto mi omrzly nohy, ruce i tvář. Věděla jsem, že teď je ta chvíle jít na sílu a zabojovat. Po čtyřech dnech jsem došla k záchranářům. Hřebenovku jsem ale nevzdala a po pár dnech se na ni vrátila. Omrzliny se zahojily a pro mě jsou tyhle dny nejsinější z celé cesty. 

Jak si bojovala s jídlem?
Tohle byl hlavně ze začátku problém. Můj žaludek i střeva protestovala hlavně proti lepku. Musela jsem nakupovat speciální potraviny, ale ty byly samozřejmě těžší. Na zádech jsem tak nosila větší váhu, než ostatní hikeri. Spousty dni jsem prozvracela a měla průjmy. Já ale věřila cestě. Postupem času se zdraví opravdu točilo k lepšímu. Sice ani teď nemůžu jist úplně všechno, ale cítím se silnější než kdy jindy. Konečně jsem s nemoci přestala bojovat, přijala jsem ji a mám ji ráda jako součást sebe.

Cesta vede v divočině, co zvířata, nebála ses?
Ze začátku jsem se toho bála. V poušti jsem viděla hodně tarantulí a chřestýšů. V severní Kalifornii pak medvědy, vlky v Yosemitech a ve Washingtonu i pumy. Díky přípravě před PCT jsem věděla, co mám dělat. A tak se pro mě největším zážitkem stalo setkání s medvíďaty a maminou u Kanady, naštěstí jsem byla dost daleko.
Cesta je o tom vzdát se pohodlí. Každý den jsem chodila i přes 50 kilometrů s 25 kg na zádech. Každý večer jsem stavěla stan a rozbalovala spacák. Měla spoustu deštivých dnů i nocí a několikrát jsem mrzla ve sněhu. Když jsem potřebovala pro jídlo, musela jsem buď slézt z hor na silnici a stopovat, nebo si najít další cestu do města. Riskovala jsem všechno, neměla jsem skvělou kondičku a měla problémy se střevy. Ted stojím na konci a vím, co dokáže síla psychiky. Vím, že možné je skutečně všechno a stojí to za to. Moje motto ale zůstává stejné, hlavně se z toho nepotento :))

Fotogalerie

Komentáře