Na Inspiračním fóru vystoupí čínský novinář žijící v německém exilu Chang Ping a ruský dramatik Mikhail Durněnkov.
Cenu za přínos světové kinematografii převezme česká režisérka Drahomíra Vihanová.
A bude v roce 2036 existovat dokumentární film? I na to se bude ptát 20. Ji.hlava.
Po dvaceti letech se jihlavský festival dívá především do budoucnosti. Na vizionářskou otázku: Bude dokumentární film i za 20 let? A pokud ano, jakou bude mít podobu? odpovídalo celkem 26 českých a zahraničních osobností spjatých s MFDF Ji.hlava, mezi nimi i ikony současného myšlení o dokumentárním filmu – Godfrey Reggio, Frederick Wiseman, Bill Nichols, Mike Hoolboom, Jan Gogola ml., Karel Thein či Helena Třeštíková.
Některé z odpovědí, které budou publikovány ve speciální výroční publikaci a k dostání pouze v Ji.hlavě:
„Přežije dokument? Přežijeme my? Dvacet let je v kybersvětě, kterým se řítíme rychlostí dopravní špičky, úplná věčnost. Ale budoucnost je tu s námi, paradoxní budoucnost-přítomnost, v níž odpověď ‚ševelí ve větru‘,“ začíná svou odpověď americký režisér Godfrey Reggio.
„Ano, ale výhradně ve 3D,“ prorokuje česká výtvarnice Kateřina Šedá.
„dokumentární film tu bude i za dvacet let bude vypadat jako oranžový kaktus bude dráždit všechny uprděné zadnice,“ píše ve své odpovědi filipínský režisér Khavn De La Cruz.
„Od doby, kdy jsem se začala zabývat dokumentárním filmem, se mluvilo o jeho krizi. Ale dokument se při tom pesimistickém skřehotání paradoxně pořád rozvíjel, košatěl a přitahoval čím dál více zajímavých autorů i diváků,“ říká Helena Třeštíková.
„Jakkoli radikální změna však přijde, jedna věc se nezmění: potřeba a touha člověka vidět, poznat, zakusit PRAVDU,“ vidí rok 2036 rakouský režisér Ulrich Seidl.
„Ať už definujeme dokument jakkoliv, v následujících dvaceti letech bude důležitější než kdy dříve,“ říká nizozemský filmový teoretik Thomas Elsaesser.
K této příležitosti se také uskuteční živá diskuze nad budoucí podobou dokumentárního filmu v pátek 28. října v Majáku na Masarykově náměstí. Do budoucnosti se podívají kanadský experimentální filmař Mike Hoolboom, kurátor galerie Tate Modern George Clark, Charlie Phillips, vedoucí dokumentární sekce britského deníku The Guardian, a Michal Bregant, ředitel Národního filmového archivu.
Americké volby – osel, nebo slon?
V úterý 8. listopadu si Amerika zvolí nového prezidenta, volí mezi demokratkou Hillary Clintonovou a republikánem Donaldem Trumpem. MFDF Ji.hlava připravila speciální retrospektivní sekci, která zkoumá věčný boj dvou stran o jednu zemi. Robert Lincoln Drew ve filmu Primárky (1960) ohledává nečekaný výsledek volby mezi Hubertem Humphreyem a J. F. Kennedym a kompilační dokument Emila de Antonia Millhouse: Bílá komedie (1971) satiricky mapuje kariéru Richarda Nixona. Uhlazené televizní debaty tu vyvažují záběry protiválečného hnutí a hnutí proti segregaci.
„Ekonomika, pitomče“ nebo „nezapomenout na zdravotnictví“. Takové jednoduché instrukce visely ve štábu Billa Clintona v roce 1992. Film Válečná místnost (1993) přináší sondu do sdíleného prostoru jeho volebního štábu, který díky své struktuře dokázal rychle reagovat prakticky na cokoliv a z nepravděpodobného kandidáta udělat prezidenta. Stejná autorská dvojice Chris Hegedus a D. A. Pennebaker o šestnáct let později natočila Návrat do válečné místnosti (2008), kde se vrací za členy štábu a nechává je hodnotit jejich tehdejší práci. Ve filmu tak můžeme identifikovat strategie, které se používají dodnes.
Za svůj lid: Zvolení Baracka Obamy (2009) završí celou filmovou sekci. Snímek je sondou do každodennosti senátora tři roky před tím, než definitivně potvrdil svoji kandidaturu na prezidenta USA.
„Amerika se na sebe umí dívat do zrcadla. Média, romány, americké filmové dokumenty i hollywoodské velkofilmy se nebojí pochybovat a reflektují současnost i nedávnou minulost. O Spojených státech amerických se často říká, že je to mladý stát, téměř bez historie – ale možná právě proto se zabývá především svou přítomností. Proto je tak fascinující sledovat vývoj amerických prezidentských debat a volebního cirkusu, který je doprovází,“ vysvětluje Marek Hovorka, ředitel MFDF Ji.hlava, zařazení této sekce do festivalového programu.
Sekce Americké volby: Osel, nebo slon bude doprovázena volebním happeningem, kdy všichni akreditovaní návštěvníci dostanou kromě hlasovacího lístku o cenu diváků i lístek se slonem a oslem, symboly republikánské a demokratické strany. Výsledky voleb nanečisto budou vyhlášeny také během slavnostního zakončení.
Hosty Inspiračního fóra jsou čínský novinář a ruský dramatik
Amerického psychologa Philipa Zimbarda doplní na Inspiračním fóru čínský novinář žijící v exilu v Německu Chang Pching, mimo jiné držitel hlavní ceny Human Rights Press Award z Hongkongu z roku 2014. Chang Pching byl ve své zemi opakovaně stíhán za to, že se zabývá ožehavými tématy, jako jsou feministická hnutí, čínská politika či situace v Tibetu. Nyní nesmí na území Číny vycházet žádné jeho texty ani knihy.
„Čínský novinář a bloger Chang Pching kritizuje čínského prezidenta za sešněrovávání čínského internetu a omezování svobody projevu. Jeho otec a dva bratři byli propuštěni z vazby poté, co na pražských demonstracích v době, kdy byl na návštěvě v Praze čínský prezident, demonstroval muž s velkou hlavou prezidenta Si Ťin-pchinga a texty v čínštině vyzývajícími k propuštění vězněných rodin. Jeho fotografie se dostaly do světových, hongkongských a následně i čínských novin a vytvořily tlak na čínskou vládu,“ vysvětluje kurátor Inspiračního fóra Filip Remunda.
Třetím hostem Inspiračního fóra bude ruský dramatik Mikhail Durněnkov. Ten v roce 1995 spoluzakládal Školu nové dramatiky v Toljatti, jedno z nejvýznamnějších hnutí v kontextu ruské dramatické tvorby posledních desetiletí. V minulosti vyzkoušel různé profese, od instalatéra, televizního zpravodaje až po ředitele divadla, i proto ve svých hrách dokáže ztvárnit všechny typy postav – od Stanislavského až po postavy prostých dělníků. Účastnil se česko-ruského projektu dokumentárního divadla Pražské jaro 1968 a jeho hry jsou překládány do němčiny, angličtiny, finštiny, polštiny a jiných evropských jazyků.
„V Rusku dnes platí zákon o spisovném jazyce, který činí používání vulgarismů trestným. Pro nás je to absurdní představa, ale ještě víc pro ruskou uměleckou scénu, která je na tomto způsobu vyjádření založená. Mikhail Durněnkov svůj jazyk nenechal spoutat a raději píše pro menší alternativní a nezávislé ruské divadelní scény včetně slavného dokumentárního divadla Teatr.dok, které se tomuto nařízení snaží vzdorovat,“ říká Filip Remunda.
Cenu za přínos světové kinematografii převezme Drahomíra Vihanová
Přední česká režisérka a scenáristka Drahomíra Vihanová převezme na slavnostním zakončení cenu za přínos světové kinematografii z rukou ředitele MFDF Ji.hlava Marka Hovorky.
„Režisérka, střihačka a pedagožka Drahomíra Vihanová je vzorem pro několik generací režisérů a režisérek. Inspiruje je vlastní tvorbou, neústupností a pevným charakterem. Přestože své režisérské práci obětovala mnohé, nikdy nebyla ochotná ustupovat komunistickému režimu. Své filmy věnovala tématům, která šla mimo dobová očekávání. Zatímco v porevolučním čase natočila dokumentární film o odsunutém sudetském Němci či nesmlouvavý portrét zpěvačky Evy Olmerové, za komunismu se v několika filmech věnovala postavení žen ve společnosti. Společně s Hermínou Týrlovou a Věrou Chytilovou patřila k vůbec prvním českým ženským režisérkám,“ charakterizuje její mimořádný přínos nejen pro český film Marek Hovorka.
Svůj první celovečerní hraný film Zabitá neděle dokončila v roce 1969 tak těsně, aby byla ještě vyrobena filmová kopie, ale okamžitě byla odeslána do trezoru mezi zakázané tituly. Film byl uveden až po revoluci, kdy natočila ještě další dva hrané filmy – Pevnost a Zprávu o putování Petra a Jakuba. Od poloviny sedmdesátých let se věnuje režii dokumentárních filmů. Ve své tvorbě se zabývá především hluboce existenciálními tématy: Poslední z rodu (1977), Variace na téma „hledání tvaru“ (1986), Za oknem... (1988) či Proměny přítelkyně Evy (1990). Spolupracovala také na filmech s Otakarem Vávrou – Romance pro křídlovku (1966) nebo Třináctá komnata (1968). Výjimečný portrét její osobnosti vystihl v dokumentárním snímku Umanutá režisér Miroslav Janek.
