Martin Vopěnka o svém novém románu Nová planeta

Kdy vás poprvé napadla myšlenka napsat román o dospívání a zrání chlapce, který se ocitne v úplně jiných podmínkách, než jaké zná?
Motivací k napsání příběhu pro mne vždy musí být silný emocionální náboj. Několik let jsem se věnoval trilogii Spící město, ve které si čtyři sourozenci příkladně pomáhají v boji o přežití. A pak mne najednou vzrušila představa příběhu, kde tomu bude naopak: kde sourozenci budou ti, kdo zradí. Strašná nepochopitelná zrada těch, kterým věříte a které milujete.

Proč jste se rozhodl pro paralelu se starozákonním příběhem Josefa?
Ta se pak už nabídla sama. Protože jestli tento druh zrady má nějaký archetypální předobraz, je to právě v příběhu Josefa a jeho bratří.

Inspiroval jste se při popisu pozemských civilizací svými cestami?
Ne tak moc. Stačí vnímat nejpalčivější otázky tohoto světa: Máme kolem sebe postavit neprostupnou zeď, a zajistit si tak delší přežití a relativní blahobyt? I za cenu, že za zdí kvůli tomu budou lidé umírat? Anebo se smířit s pozvolnou stagnací? Tyhle myšlenky mne napadaly mnohem dříve, než uprchlická krize na jihu Evropy takto eskalovala.

Jaká je podle vás budoucnost Země a naší civilizace?
Oba scénáře, které jsem v Nové planetě načrtl, jsou podle mého názoru možné. Naše budoucnost, tak, jako už naše současnost, bude oscilovat mezi úžasnými možnostmi, které nám stav našeho poznání a naše technologická vyspělost dávají, mezi tupým bezobsažným přežíváním (konzumerismem) a mezi barbarskou krvavou destrukcí. Eventuálně by se k tomu mohl přidat nějaký nový mesianismus. A nikdo nedokážeme odhadnout, který z těchto směrů převáží.

Proč píšete své knihy rukou na čtverečkový papír?
Při psaní knih to neumím jinak. Proud myšlenek mi plyne na papír skrz ruku přímo, není zprostředkovaný ničím rušivým. Na čtverečkový papír jsem si zvykl proto, že vytváří dojem autentického prostoru – jakési vlastní topologie. Je to prostor mého příběhu.

Autor: Klára Skřenková

Komentáře