Tam mladým novinářům, kteří se účastnili letošního dvanáctého ročníku Letní žurnalistické školy, a široké veřejnosti popisovala nejen povrchní náplň své práce, ale svými příběhy přímo z terénu navíc poskytla všem přítomným náhled na zajímavé detaily. Také ochotně odpovídala na veškeré dotazy.
Toho jsme využili i my a po poutavé přednášce Pavlu Holcovou, plnou energie stejně jako na začátku večera, přizvali k rozhovoru.
Začneme od základu. Jak jste se dostala k investigativní žurnalistice?
To je poměrně stará historka. Dřív, když jsem ještě pracovala v Člověku v tísni, jsem jezdila školit nezávislé novináře, jak lépe fungovat ve skupinách a podobně. Jednou jsem skrze to cestovala s kolegou Paulem Radu na Kubu. On byl špičkovým investigativním novinářem, to já ale zatím nevěděla. Jednou večer, pár dní před odletem domů, jsme u baru zpozorovali jednoho muže, který vypadal podle Paula podezřele. Já si tedy šla hrát na hloupou turistku a dala jsem se s ním do řeči, zatímco Paul nás sledoval zpovzdálí. Po nějaké době z pána vylezly dost zajímavé informace, které mi naprosto bezelstně a detailně sdělil, například to, že na Kubu dováží z Evropy součástky k vojenským letadlům. Po ověření se navíc ty informace ukázaly jako pravdivé. Druhý den si pro nás ale přišli policisté z imigračního a „zatkli nás“ – skončili jsme na tři dny jen v takovém domácím vězení. Měli jsme tak alespoň spoustu času pobavit se o tom, co vlastně Paul dělá. On mi začal vykládat o investigativní žurnalistice a pak i o tom, jak jim chybí spojka v České republice. Tak jsem se rozhodla, že až jednou odejdu od Člověka v tísni, chtěla bych to být já, což se nakonec i stalo.
Takže jste okrajově zabředla do svého prvního případu a vůbec jste o tom nevěděla!
(Smích.) Ne, vůbec!
Podívejme se na přímo na investigativní žurnalistiku. Mohla byste ten pojem zkráceně vysvětlit?
Investigativní žurnalistika se do češtiny překládá jako pátrací žurnalistika. My jako novináři paralelně využíváme některé postupy policie, ale děláme to všechno jenom z otevřených zdrojů. Snažíme se mapovat různé typy kriminality a organizovaného zločinu nebo i politické korupce, psát o tom kauzy a seznamovat s tím veřejnost.
V roce 2013 jste založila České centrum pro investigativní žurnalistiku (ČCIŽ). Co vás k tomu vedlo a kolik členů centrum má?
Odešla jsem z Člověka v tísni a jednoduše mi přišlo jako dobrý nápad tohle centrum založit. V současnosti je nás dohromady pět.
To není moc. Spolupracujete s dalšími organizacemi?
Naše partnerská organizace, se kterou navazujeme kontakty asi nejvíc, je OCCRP (Organized Crime and Corruption Reporting Project - pozn. red.), což je evropská síť. Ale jsme i partneři s mezinárodními sítěmi, například s ICIJ (International Consortium of Investigative Journalists - pozn. red.), která má sídlo ve Spojených státech.
Vy jste hrála poměrně velkou roli v kauze Panama Papers, alespoň vohledu na Českou a Slovenskou republiku. Čeho se týká?
Ve zkratce je to masivní únik informací z jedné firmy, co zakládala off-shorové firemní struktury. Tím svým klientům pomáhala co nejefektivněji se vyhnout placení daní. Pro nás, investigativní novináře, je to takový první pohled do světa, o kterém jsme tušili, že se tam něco děje, ale neměli jsme pro to jediný důkaz. Býval pro nás dost nedosažitelný. Ale tohle je poprvé, co jsme pochopili, že ty důkazy máme – důkazy pro to, že tu existuje nějaký paralelní ekonomický systém k tomu normálnímu, ve kterém žije 90 procent ostatní světové populace.
Panama Papers odhaluje dvojí informace – veřejné, které si může prohlédnout naprosto každý, a pak neveřejné, k nimž má přístup jen malé procento lidí. Jaký je v jejich obsahu rozdíl?
Veřejná část jsou ty oficiální dokumenty, které je trochu složitější sehnat, protože vycházejí například z obchodního rejstříku. Jsou to třeba akcie, různé smlouvy. Ta neveřejná je samozřejmě mnohem zajímavější, například e-maily, ve kterých si aktéři kauzy, tudíž klienti nebo zprostředkovatelé, vyměňují různé informace. Narazíte tam na to, proč se to děje.
Jak probíhá vyšetřování nějakého případu?
To je různé, každý případ je jiný. Hlavní je zajistit bezpečnou komunikaci. To znamená, že když si píšu se svými kolegy, nějak ty e-maily zašifruji – i když ne stylem, že by například věta V pondělí bude hezký den něco znamenala. Používáme OGP a různé další systémy určené na šifrování. Snažíme se sdílet co nejvíce informací mezi sebou, dělíme se o poznatky a určujeme si, kdo co vyšetří. Důležité je zkoordinovat, kdy samotné články vydáme, aby se jeden člověk necítil ublížený, že to někde vyšlo dřív a někde později. Celou práci se pak snažíme řídit tak, abychom třeba neprozradili v některém článku něco, co by mohlo poškodit toho druhého, a také chráníme naše zdroje.
Jak vypadají následky? Jsou všichni viníci souzeni? Změní takové odhalení něco?
To vůbec není na nás jakožto novinářích. My kauzy nedotahujeme před soud. Já většinou doufám, že se toho někdo uchopí a bude s těmi informacemi, které my zveřejníme, nakládat, ale rozhodně nemám pocit, že bych to měla být já. Párkrát se už ale stalo, že v několika spíš mezinárodních projektech byli někteří aktéři odsouzeni.
Kde vyšetřujete teď? Jaké státy jsou podle vás nejzkorumpovanější?
My obecně přijímáme informace odjinud a zpracováváme je, tudíž se nedá říct, že člověk někam přijede a přímo tam vyšetřuje, takových případů je relativně málo. K těm zkorumpovaným státům… samozřejmě jsou některé více a některé méně, nerada bych to řadila do nějakého žebříčku. Diktatury a podobné režimy jsou většinou zkorumpovanější než ty demokratické.
Je možné nějak podpořit vaši práci či přímo celé ČCIŽ?
Nejjednodušší je, když nás začnete sledovat na Facebooku, ale samozřejmě nám – centru - můžete poslat i peníze a tak podobně. Všechny formy podpory vítáme!
Co byste doporučila těm, kteří se o investigativní žurnalistiku zajímají a případně by se jí chtěli zabývat? Co očekávat?
