Bambiriáda mi dává inspiraci, říká organizátor Martin Paclík

Martin Paclík byl dlouhou dobu předseda krajské rady dětí a mládeže, nyní je členem republikové rady. Jedenáct let vede občanské sdružení Javořice, kde se věnuje dětem. Na Vysočině se zapojuje do různých aktivit, které mají souvislost právě s dětmi a mládeží. Letos už po druhé organizuje Bambiriádu, která se uskuteční 5. a 6. června v Jihlavě.

Jak jsi se dostal k Bambiriádě?
Dozvěděl jsem se o této akci před šesti lety a hned mě nadchla. Byl jsem se na ní podívat v Českých Budějovicích, našel jsem tam inspiraci pro svoji další práci. Hodně se mi také líbí Bambiriády, které pořádají v Chrudimi. Navíc si myslím, že právě tento typ akce zaplňuje prostor, který tu dlouho chyběl.

Po kolikáté se koná v Jihlavě?
Po druhé. Byl to rok 2006 a vlastně až nyní. Na Vysočině se konala už sedmkrát. Místa se mění, například vloni byla v Třebíči.

Je těžké zorganizovat takovou akci?
Člověk musí nejprve někde nasbírat zkušenosti. Zpočátku jsme se báli a nevěděli jsme pořádně jak do toho. V roce 2004 jsem se seznámil s třebíčskou organizací Na pohodu a ti nám hodně pomohli, protože už měli za sebou několik velkých akcí a věděli, co je potřeba zařídit a na co se nesmí zapomenout. Potom jsme sebrali odvahu a pustili se do toho sami. Je kolem toho hodně práce, ale základem je si vše pořádně rozplánovat.

Jaký měla první jihlavská Bambiriáda úspěch?
Jak jsem říkal, v roce 2006 jsme se do ní pustili sami. Tehdy jsem byl v krajské radě dětí a mládeže. Musím říct, že měla velký ohlas. Přišlo na ni přes pět a půl tisíce lidí, což je hezké.

Mají lidé z Vysočiny zájem o prezentaci volnočasových aktivit? Zajímají se vůbec o to, jak jejich děti tráví volný čas?
Myslím si, že veřejnost projevila o Bambiriádu zájem, což dokazují každý rok stále se zvyšující počty návštěvníků. Něco takového tady chybělo, takže teď toho lidé využívají. Snažíme se o to, aby nebyla Bambiriáda chápána jako dětský den, ale opravdu jako prezentace různých volnočasových sdružení a kroužků, kam mohou děti chodit.

Autor: Eva Fruhwirtová