Gabriela Demeterová je "zdravý trémista"

Housle držela poprvé ve třech letech. Nyní, o třicet pět let později, patří Gabriela Demeterová mezi světové uznávané sólistky. Je laureátkou Kocianovy houslové soutěže, první českou finalistkou a absolutní vítězkou anglického mezinárodního klání Yehudi Menuhina, ale může se pyšnit také titulem Žena roku.

Světoznámá umělkyně na modrém festivalu vystoupila poprvé. „Účast na festivalu je pro mě premiérou, ale do Žďáru se vracím ráda a poněkolikáté,“ uvedla houslistka.

Co říkáte na letošní téma Modrých dnů - rasismus?
Já se politikou ani negativními věcmi tohoto ražení moc nezabývám. Nicméně jsou tady přítomné a já jsem strašně ráda, že v tomhle životě mám tu možnost působit na lidi velmi pozitivně. Věřím tomu, že právě hudba je mezinárodní jazyk, kterým se dorozumíme na celém světě. A klasika jako taková je schopna lidi rozvibrovat do tak jemných vibrací, kdy se neutralizují všechny tyto projevy jako je rasismus a podobně. Takže já to považuju za velký dar a velkou výzvu, velké poslání, že mám možnost lidem působit radost a umožnit jim, aby zapomněli na tyto věci a transformovali v sobě negativní energii.

Byla jste vy sama někdy svědkem projevu rasismu?
Ne, naštěstí ne.

K hudbě jste se dostala sama, anebo vás k ní přivedli rodiče?
Sama. Jsem z muzikální rodiny, částečně po mamince, částečně po tatínkovi, který je z maďarské menšiny na Slovensku. Tam sice nikdo profesionálně nehrál, spíš amatérsky, ale všichni mají hudební sluch a mají nesmírně silné hudební cítění. Když mi byly tři roky, tak moje sestra už byla na kozervatoři a já jsem pocítila potřebu hrát. Vyžádala jsem si housličky, a tak mi koupili plechové, které byly tehdy v hračkářství k dispozici. Jelikož jsem byla schopná vyloudit písničky podle sluchu, tak usoudili, že by se mnou měli něco dělat a zavedli mě do lidové školy umění. Tam se prokázalo, že mám talent. A tak od těch tří let začalo profesionální drilování, chopili se mě odborníci a tak to začalo.

Můžete představit svůj hudební nástroj?
Můj nástroj je z dílny italského mistra a je signovaný Guiseppe Rocca. Je to nástroj z významné houslařské rodiny, jeho zvuk je velice průrazný a já ho používám na recitály s klavírem nebo na malé koncerty s velkými symfonickými orchestry, právě kvůli té jeho razanci, která je potřeba.

Kolik houslí celkem vlastníte?
Mám tři nástroje, ale hraju převážně na dva – právě na Guiseppe Roccu a ten druhý nástroj mám zapůjčený ze státní sbírky Muzea hudby. Pochází z dílny českého barokního mistra houslaře Kašpara Strnada z roku 1795. Je to velmi nádherný nástroj, krásně zachovalý, jeden z těch mála, které se dochovaly téměř neporušené. A ten zase má takový temnější tembr, má hodně barevný, spíš až violový zvuk. Ten používám výhradně na barokní hudbu. Mám ho podladěný o půl tónu níž, takže hraju v barokním ladění, což je o čtyři sta patnáct Herzů níž, než jsme zvyklí. Tím pádem tyto housle používám na recitály s cemballem, s varhanním pozitivem anebo s barokním ansábly.

Hrajete i na jiné hudební nástroje?
Hraju ještě na violu. Tu mám z dílny českého současného mistra houslaře Dalibora Bzirského, je to nádherný nástroj. Dalibor Bzirský patří k naší špičce a myslím, že jednou jeho nástroje budou velmi ceněné. Na moji žádost mi postavil violu. Tu využívám, abych třeba v rámci recitálů vystřídala housle, violu a lidem zase nabídla trošku jiný druh repertoáru, když o to má pořadatel zájem. Ale jinak housle jako takové nelze zase tolik střídat, když člověk má hrát precizně, čistě. Ty skladby jsou opravdu náročné, takže nelze to střídat nějak moc, naopak je potřeba do těch nástrojů proniknout, teprve tehdy jsem schopna dostat z nástroje maximum.

Jak často zkoušíte?
Je to různé, ale před koncertem se zkouší několik dní dopředu. Záleží taky na tom, co máme za repertoár, jestli je to něco nového anebo něco, co už máme ohmatané. Je to spíš o každodenní přípravě doma. V den koncertu je to pak pravidelný rituál: přijít do sálu, seznámit se s ním, s akustikou, vpodstatě je to taková akustická zkouška, aby si pianista zvykl na klavír, abychom se sehráli v prostoru a připravili na večer.

Dá se říct, jakou hudbu hrajete nejraději?
Hraji nejraději tu, kterou hraji momentálně. Tak to mám. Když se mě zeptáte třeba za čtrnáct dní, tak to zas budou úplně jiné skladby, ono to ale ani jinak nejde. Nemám období, které bych preferovala, jsem spíš takový multifunkční interpret. Naopak mám ráda střídání období, střídání stylů hry, protože každé období vyžaduje trochu něco jiného a já se snažím každému skladateli dát to, co mu náleží. Když relaxuji, když jsem hodně unavená, tak mám nejraději ticho. Když jsem mírně unavená, tak si pouštím třeba jazz nebo Stinga anebo Michaela Jacksona, takže pouslouchám něco úplně jiného než klasik. A když jsem hodně v kondici a mám ještě chuť studovat, když jedu třeba v autě, tak si pouštím barokní muziku.

Pavel Šporcl nyní hraje s cimbálovkou a slaví to úspěch. Neplánujete také něco podobného?
Nic takového neplánuji. Pavel to takhle pojal a je to hezké, ale každý máme své nápady, kterým se věnujeme. Já jsem blázen, který jde do hodně velkých extrémů, když jsou kvalitně připravené, a tak jsem nedávno na přání jednoho pořadatele trošku zabrousila do oblasti elektronické hudby. Zkusili jsme s Pavlem Ridoškem, který si říká dj Rido, udělat Vivaldiho bouři v jeho úpravě. Bylo to naprosto fenomenální, mělo to velký úspěch. Tohle je oblast, kterou se pro zábavu občas zabývám.

Míváte při vystoupení trému?
Mívám, jsem trémista. Ale mám trému ráda, protože je to taková ta tréma zdravá, já jí říkám tréma dostihového koně před startem v boxech, protože vás to nabudí a člověk pak hraje na maximum svých možností. Jsem zdravý trémista, mám zodpovědnost vůči lidem v sále.

Autor: Lucie Pátková