Generační propast uvnitř MHD

Ludmila Dršková

Dneska ráno jsem jela trolejbusem. Snažila jsem se dostat na osmou hodinu do školy a nakonec to pomohlo pouze k mému rozladění. Zase!

Na brzké vstávání do školy si asi nenavyknu nikdy. Každé ráno si ale stále opakuji, že to nejhorší mě teprve čeká. Co mě totiž ze všech ranních rituálů dokáže vytočit nejvíc, je cesta trolejbusem. Důvod mého rozhořčení je vždy stejný. Mám nevyřešitelný spor s důchodci. Se vší úctou k nim, a věřte, že k nim úctu mám, proč musí jezdit trolejem zrovna v půl osmé ráno, když je tento dopravní prostředek přeplněný studenty?

Jen si to představte. Sedím na posledním volném místě trolejbusu, začtená do sešitu biologie si snažím osvojit informace o genetice, oči slepené. Mám pocit, že mé nervové buňky stále ještě spí a najednou slyším za sebou zvuk motorové pily. Zbystřím, monitoruji situaci a v tu chvíli se ukáže, že onen nepříjemný řev je jen hlas bývalé soudružky učitelky. „Slečno, mohla byste mě laskavě pustit? To, že děláte, že si čtete, vám nepomůže,“ začne zostra. „Jistě,“ snažím se zachovat chladnou hlavu a vystupovat inteligentně. Agresivita však ve mně nekontrolovatelně stoupá.

A je to tu! Ty hlasy uvnitř mé hlavy, které mě přímo nutí myslet si, že madam spěchá koupit si deset pytlíků polohrubé mouky, která je zrovna ve slevě. Chápu její nutkavou potřebu využít akce, ale řekněte mi, proč zrovna teď? Skoro si nadávám za svoje téměř rasistické myšlenky, když se mi moje domněnka náhle potvrzuje. Paní vystupuje spolu se svými přítelkyněmi z trolejbusu zrovna na zastávce Obchodní dům Tesco. V tom se autobus plný studentů uvolní, všichni si mohou sednout, zaposlouchat se do svých mp3 přehrávačů a začíst se do učebnic. Po osmé hodině jsou autobusy emhádečka prázdné a sortimenty obchodů rozebrané. Město jakoby nežilo.

Možná je moje představa zkreslená předsudky a mylnými názory společnosti, ale není pravdou, že právě starší obyvatelstvo by mělo mít dostatek času opustit své útulné bytečky právě v dopoledních hodinách? Nevyužít této možnosti je, podle mého názoru, barbarství. Co by za to studenti dali.

Autor: Pavla Janoušková