Historik Hlavačka: Česká krajina v minulosti trpěla neustálým přejmenováváním

„Největší zásahy do krajiny nejsou způsobovány přírodními silami, industrializací ani urbanizací, ale umělým přejmenováním. To probíhalo vždy po nějakém převratu a určovala ho potřeba společnosti sladit názvy ulic s požadavky doby. Veřejná diskuze se však k těmtopřejmenovacím akcím většinou nekonala,“ předeslal v úvodní části přednášky historik.

Přejmenování povoleno

Podle Hlavačky má u nás fenomén změny místopisného názvosloví velkou tradici. Až do období první republiky však nikdy neměl punc státní důležitosti.„V roce 1920 byla poprvé legalizována možnost přejmenování historicky překonaných názvů měst, obcí a ulic. Problém byl v tom, kdo určí, zda je název historicky překonaný.“ V pohraničních oblastech se v tomto období kromě názvů německých začaly objevovat i názvy české.

V roce 1939 docházelo k umělému přejmenování místních jmen v opačném gardu. Probíhalo poněmčování názvů a to nejen pohraničních obcí. České samosprávy si v některých oblastech pospíšily a samy v předstihu odstraňovaly jména ulic s konotacemi například na českou samostatnost. Zajímavostí zůstává, že ulice podle jmen hudebních skladatelů se nikdy nepřejmenovávaly.

Mladí jsou pro počeštění

Velká část besedy se týkala událostí po roce 1945. Tehdy došlo k odsunu německého obyvatelstva a krajina se opět počešťovala. „Přejmenování geografického názvosloví bylo jedním z nástrojů mocenské převahy a přejmenovávalo se v duchu zásady, aby v žádném názvu nezůstalo jméno bývalého německého vlastníka. K tomu účelu stát vytvořil komise, které pracovaly až do roku 1969. Mladší generace považují tento proces počeštění na konci druhé světové války za samozřejmý, spravedlivý, nevratný a ukončený,“ řekl Hlavačka.

Profesor Milan Hlavačka je český historik specializující se především na politické, historické a sociální dějiny habsburské monarchie a českých zemí. Pracuje v Historickém ústavu Akademie věd České republiky.

Autor: Josef Hanus