Jak se lezci z Bystřice pokusili zdolat Mont Blanc

Kdo jsme?
Jsme Lezci z Vysočiny, jsme banda správných šílenců, kteří jsou závislí na adrenalinu.
A proto jsme se rozhodli zdolat nejvyšší horu Evropy tedy Mont Blanc, který měří 4807 metrů nad mořem.

Akci jsme naplánovali na konec srpna a začali jsme se pomalu připravovat jak fyzicky, tak i finančně. Finanční příprava obnášela shánění sponzorů, a to se nám podařilo. Jako první jsme oslovili našeho dlouholetého sponzora, firmu Wera Werk, která nás opět nezklamala a přislíbila nám svou finanční pomoc. Potom se našli i další jako například Eurokov, Stavebniny Marko a Dita Bar. Tímto chci všem poděkovat, ale především firmě Wera Werk za poskytnuté prostředky, díky kterým jsme mohli naši cestu uskutečnit.

Expedici tvořily dva týmy ve složení Michal Rybák a Ladislav Gloser (tým Wera), a dále Pepa Dvořák a Vojta Polák (tým Eurokov).
Odjezd jsme naplánovali na 20. srpna ve 4.30. Cesta vedla na hraniční přechod Rozvadov, přes Německo do Švýcarska kolem Ženevského jezera do Francie. Náš cíl byl Chamomix Mont Blanc.

Cesta začala jako obvykle malým zdržením, protože si Laďa zapomněl doma termosku. Pak jsme už frčeli na hranice, kde jsme měli nepříjemný pocit, že nás zradí náš Monďa - Ford Mondeo. Zdálo se, že klouže spojka. Po krátké zastávce jsme však pokračovali dál. Za hranicemi jsem se s Laďou vystřídal v řízení a řídil jsem téměř přes celé Německo, pak za volant sedl Pepa a na poslední kiláky řídil Vojta.
Do Francie jsme dojeli až za tmy a hledali jsme nějaký kemp. Projeli jsme pár vesniček, až jsme narazili na značku kempu. Neváhali jsme a zastavili, ale pak to přišlo. Domluva s Frantíkama naší lámanou angličtino-němčinou opravdu stála za to. Po několika perných minutách se ale zadařilo a my už stavíme stany, vaříme večeři při konverzaci plné zážitků z cesty. Brzo uléháme do stanů a vyčerpaní usínáme.

Jdem na to

Ráno bylo naprosto úžasné! Absolutní azuro nám poskytlo první pohledy na všechny ty nádherné skály a hlavní dominantu Mont Blanc. Hned se na sebe koukneme a všichni souhlasně řekneme: „Jdem na to."
Po těchto slovech následuje rychlá snídaně, nabalení báglů, hupsnem do Mondi a frčíme posledních osm kilometrů do Chamomix, kde zaparkujeme u lanovky a za chvilku už jedeme lanovkou do výšky 1785 metrů nad mořem, kde přesedneme na zubatku, aby nás vyvezla na konečnou do výšky 2372 metrů nad mořem. Odtud musíme již po svých. Ze začátku mě zarazila spousta turistů s lehkou bagáží a při pohledu na ty naše obří bágly ověšené mačkami a cepíny jsem si připadal trochu divně. Dlouho jsme nečekali, protože bylo kolem desáté a hned jsme se vydali na cestu. Pepa nahodil své obvyklé tempo. My jsme si hned pomysleli, co blázní. Cesta se nedala splést, stačilo sledovat spoustu turistů, kterých však postupně ubývalo. Ze začátku jsme drželi docela ostré Pepovo tempo, které se však nedalo snést dlouho, a tak jsme zpomalili. Po chvilce jsme zjistili, že i Pepa zvolnil, což nás potěšilo. Než jme dorazili na první chatu, párkrát jsme zastavili, abychom dodrželi pitný režim, který je s přibývající výškou hodně důležitý.

U chaty jsme začali pociťovat první známky únavy, která však zatím byla zanedbatelná. Já si v duchu říkal, bylo jasné, že to zas taková pohoda nebude. Prohodili jsme pár slov s krajanama, pořádně se napili, dali si oblíbenou tatranku a vykročili směrem k vrcholu. Chodník byl opravdu úzký, a proto se občas dost dlouho čekalo. Byla to jediná cesta, která se používala i pro sestup a opravdu se tam dva lidi vedle sebe nevešli. Značně to zpomalilo naše tempo. Na hodinkách jsme sledovali naši aktuální výšku a moc jsme se těšili, až pokoříme hranici tří tisíc metrů.

V cestě českým lezcům zabrání padající kamení

Během našeho výstupu jsme dohnali další český pár, který byl pomalejší než my. I sestupujících bylo dost Čechů, kteří nám předávali čerstvé informace z vrcholu.
Asi tak po dvou hodinách jsme dorazili k začátku prvního sněhového pole, odkud jme viděli chatu Tete Rouse. Nacházela se ve výšce 3190 metrů nad mořem. Zde jsme sundali bágly a zvažovali, zda nasadit mačky anebo ne. Vtom nás dohnal nám již známý český pár a my si nechali poradit, protože bylo vidět, že nelezou poprvé na tak velký šutr jako my. Proto jsme nasadili mačky a pomalu jsme se chystali na odchod, ale český kolega nás zarazil. Uměl dobře anglicky. a tak rozuměl jednomu křičícímu horolezci, ze kterého vypadlo, že je horský vůdce a že nám nedoporučuje pokračovat na chatu Gouter z důvodu padajícího kamení. Dále nám doporučil přenocovat na Tete Rousse nejen z důvodu padajícího kamení, ale i z důvodů předejítí výškové nemoci. Pokračovat jsme podle něj měli nalehko brzy ráno, kdy je skála zmrzlá, a proto nepadá kamení.
Nakonec nemáme dost zkušeností s velehorami, takže jsme poslechli a založili první výškový tábor. Bylo vidět, že nejsme jediní, a tak jsme chvilku hledali místo pro stany. Kluci našli místo na kamení a já s Laďou jsme ukořistili místečko na sněhu. To se nám hodilo, protože jsme neměli expediční stan, a tak jsme ho museli zakopat.

Trochu jsme si odpočinuli, najedli se a až potom jsme se začali kochat výhledem a plánovat další trasu, která vedla přes zhruba šest set výškových metrů dlouhý hřeben. Tento úsek je lezecky nejtěžší na celém výstupu a doba výstupu má trvat pět hodin. Proto se dohodneme, že vstaneme ve čtyři a pokusíme se tento usek zdolat za tmy i s plnou bagáží. Hned mně došlo, že to bude mazec, protože od sestupujících Čechů jsme věděli, že jde o mixové lezení plné ledu a za tmy by to určitě neriskovali. I přesto do toho jdeme.

Pro jistotu brzy zalehneme, abychom se trochu vyspali. Jenže spát v téhle výšce není nic jednoduchého, což jsme záhy poznali, protože jsme byli každou chvíli vzhůru. Když jsem šel večer na záchod, naskytl se mi naprosto úžasný výhled ze tříkilometrové výšky za absolutního jasna na okolní Alpy, které byly až na pár vrcholků hodně pod námi. Tento pohled si budu snad do smrti pamatovat. Po chvilce strávené venku, kdy teplota byla hluboko pod nulou, jsem se těšil do teplého spacáku. Nakonec se mi podařilo usnout, což však přerušilo zvonění budíku, který ukazoval čtyři ráno. Dloubl jsem do Laďi, který hned vstal, protože nemohl stejně jako já pořádně spát.

Opravdu byla pořádná zima, a tak jsme na sebe navlékli vše, co jsme měli. Vytáhl jsem vařič a začal jsem rozpouštět sníh na čaj s polévkou. Přitom jsme ještě chvilku lehli do spacáku. Po malé snídani jsme rychle sbalili naše věci a při svitu čelovek jsme se jako jediní vydali na těžký výstup. Ten začal dlouhým a strmým sněhovým polem, které jsme zdolali vcelku rychle. Dále jsme se napojili na vyšlapaný chodník, který již byl bez sněhu, stáčel se přes hřeben a mizel ve tmě.
Cesta nám docela utíkala a zatím jsme nepotkali žádný těžký úsek. Rychlé tempo se ale nedalo udržet dlouho kvůli únavě a řídnoucímu vzduchu, který zatím jen trochu ztěžoval dýchání.

Po hodince cesty začalo vycházet slunce, což patřilo k dalším nezapomenutelným zážitkům. Zjistili jsme, že se nacházíme v půlce výstupu a také to, že nás teď čeká nejtěžší část cesty. Protože se začalo oteplovat, začaly padat kameny a my jsme museli dávat pozor, kam letí. O pár výškových metrů dále jsme narazili na první led a ten naše tempo ještě víc zpomalil.
Na tomto úseku jsme si docela zalezli, ale nedělalo nám to žádný problém. A tak za neuvěřitelné tři hodiny stojíme u chaty Gouter.
Zde nás čeká docela jiný svět, děsně tady fučí a před námi se zvedá obrovské sněhové pole, které je všude, kam se jen podíváme. Kolem nás sestupují horolezci, kteří mají vrchol již za sebou a jsou zakuklení a omrzlí úplně jako ve filmu. Proto si říkám: „Co já tady vůbec dělám?“

Počasí zradilo

Dlouho ale neotálíme, nasadíme mačky, vytáhneme cepíny, pořádně se zakuklíme jako kolegové horolezci a vyrážíme na místo, kde chceme založit druhý tábor. Za dvacet minut jsme tam a kluci začali stavět stan. Jenže vítr mně a Laďovi zdatně zkomplikoval situaci. Protože jsme neměli expediční stan, nemusel náš stan ten vítr přežít pohromadě. Z těchto důvodů jsem se z Laďou rozhodl schovat si bágly ke klukům, jít rychle na lehko na vrchol a pak sestoupit až do prvního tábora.

Rychle se navážeme na lano a jdeme, kluci nás později dohoní. Cesta vede přes hřeben a pak prudce stoupá. Po hřebenu se jde dobře, ale pak přišlo stoupání, kde se projevil řídký vzduch a my jsme museli co deset metrů zastavit a popadnout dech. Rychle jsme nabírali výškové metry, ale i únavu, proto jsme museli čím dal častěji zastavovat. Hodinky mi ukazovali výšku 4000 metrů nad mořem a v dálce jsme zahlídli kluky, kteří šli za námi.

Pokračovali jsme dál, pomalu jsem si všímal, že se kazí počasí, a to hodně rychle. Neušli jsme ani sto metrů a nebylo skoro vůbec vidět. Hodil jsem s Laďou řeč, zda pokračovat nebo ne. Odpověděl, jak jsem čekal, jdeme dál. Ale počasí opravdu bylo čím dál horší, prudký vítr, sněžení a nebylo vidět ani na krok. Sedli jsme si a zhluboka dýchali. Znovu kouknu na hodinky. Jsme ve výšce 4200 metrů nad mořem. Chvíli jen tak sedíme, vůbec nemluvíme, jen ztěžka dýcháme. Pak se zvedneme a já řeknu: „Nemá cenu riskovat.“ Na Laďovi bylo vidět, že je rád. Hold počasí nás zdolalo.

Cesta dolů

Asi tak za hodinu sestoupíme na hřeben, kde na nás čekali kluci. Počasí se ještě víc zhoršilo, a tak jsme rychle sbalili stan a začali sestupovat do prvního tábora. Při sestupu vítr stále zesiloval. Když jsme se dostali na otevřený prostor, vítr se opřel celou svou silou do našich báglů a okamžitě jsme se váleli po zemi. Pepa se taktak držel na kraji hřebene.
Náš sestup se proměnil v úplné peklo a do toho se sněžení změnilo v déšť, takže navíc vše děsně klouzalo. Opravdu jsem se přesvědčil o tom, že většina smrťáků na horách se stane při sestupu. Pomalu jsme se blížili k prvnímu táboru, kde byla spousta stanů. Náhle přišel další silný poryv větru a vidíme, jak vítr bere tři stany a odnáší je někam pryč. Rozhodnutí je rychlé. Musíme se pokusit o sestup až k zastávce zubatky. Kvůli větru jsme sestupovali opravdu pomalu a bralo nám to hodně sil. Pořád to s námi různě házelo. Když jsme se dostali zhruba do 3000 metrů nad mořem, vítr ustal. Trochu jsme zrychlili, ale opravdu jen trochu - všichni jsme už jak se říká potili krev. I přesto jsme šli dál.

Po opravdu náročném a riskantním sestupu jsme stihli poslední zubatku k lanovce, kde jsme měli auto. Při jízdě lanovkou nikdo vyčerpáním nemluvil, jen Laďa pořád fotil. Navečer jsme se dostali do kempu, kde jsme postavili stany, uvařili jídlo a všichni vlítli do vřelé sprchy. Pak jsem usnul, ani nevím jak.
Ráno bylo nádherné a my naštvaní, že jsme to neriskli a nezůstali nahoře. Při snídani se nám to trochu rozleželo v hlavách a říkali jsme si, že je to naše první seznámení s velehorami. Tatry a nebo Rakouské Alpy se do toho nedají počítat. Navíc mně telefonovali rodiče z domu, zda jsem živý, protože ve zprávách proběhla informace o spadlé lavině na Mont Blancu, pod kterou zůstalo dvacet horolezců. Ukázalo se, že nakonec naše rozhodnutí sestoupit a bezhlavě neriskovat bylo správné. Protože zde už hlavně rozhoduje počasí a kvalitní vybavení.
Takže musíme koupit nový stan. Jinak naše výbava a lezecké zkušenosti jsou docela dobré.

Zpátky doma a za rok zas

Po jídle se sbalíme a vydáme se na cestu domů. Zase se střídáme ze volantem, na hranicích jsme něco po druhé hodině ráno. Zastavíme na benzínce, kde si dáme bagetu a dohodneme se, že za rok to zkusíme znovu. Doma jsem v šest ráno, utahaný a plný dojmů.
To, co jsem tam zažil, bylo naprosto úžasné. Sice nebezpečné, ale to k lezení patří.
Takže za rok jdeme do toho znova a jen tak se nevzdáme. Jsme přece Lezci z Vysočiny!!!

Autor: Lucie Pátková