Jak se vaří sen

Studenti si vyzkoušeli načepovat vlastní kvasnicové pivo.

Po několikaminutovém pražení se na sluníčku před pivovarskou bránou vítáme naší usměvavou průvodkyni. Zpoza rohu se nám naskýtá neskutečný pohled, který rozehřívá srdce a chuťové buňky každého pivaře. Nespočet sudů a bas je úhledně narovnaný všude kolem nás.

Po krátké fotografické zastávce se přesunujeme do varny, kde už milá paní začíná s výkladem. Proces je mírně zdlouhavý a hodně složitý. Pokud si chce člověk vyrobit denní dávku piva, bude za prvé potřebovat spoustu kvalitního ječmene. Prochází kontrolami ohledně klíčivosti a obsahu dusíku. Poté se smočí čistou, také dobře prověřenou vodou a nechá se tři až sedm dní klíčit.

S pivkem v ruce se lépe poslouchá výklad průvodkyně.

Následuje důkladné prosušení a další přezkoumávání. Pak se slad nechá jeden dva měsíce hezky uležet v chládku. Další část je životně důležitá pro všechny pijáky. Přijde ta pasáž, kdy míchají slad s vodou a dělí na desítku, jedenáctku a tak dále. Pak prochází ještě rmutováním, při kterém se škrob změní na cukry. Vše se scedí a pevná část, mláto, se odveze pryč. A konečně se přidá chmel, sice granulovaný ale velmi kvalitní, jako byste si ho sami natrhali na letní brigádě. Samozřejmě se vše znovu překontroluje a asi 120 minut povaří.

Ve studeném sklepě pivovaru.

Žárovka v chodbě do další místnosti nám zabliká na pozdrav a praská. Všudypřítomné kachlíky na stěnách v nás vyvolávají stísněný pocit a temná chodba nás vede do další místnosti. Ta je o poznání příjemnější. Ze stropu trčí jakési obrovské nádoby a všude vedou větší či menší trubky a roury. Průvodkyně nám vysvětluje, že útvary, co poutají naši pozornost, jsou jen spodek tanků, které je možno spatřit z venku na střeše pivovaru. V tuto chvíli na scénu vstupují hlavní postavy našeho příběhu. Kvasinky. S chutí pojídají cukry a štěpí je na námi očekávaný alkohol. Odpadní látkou je oxid uhličitý, který se zkapalní a používá se na tlakování při manipulaci s pivem. Tato mikrovečeře trvá asi sedm dní.

Proplétání úzkými chodbami kolem spletí trubek.

Scházíme po úzkých, točitých schodech do sklepa, vyplněného silnou vůní piva. Mrazivé klima nás uhodí do tváře a mokrá podlaha vyvolává v některých slečnách z naší skupiny pocit, že jim teče do bot. Nastává chvíle nejočekávanější a to ochutnávka nefiltrované, na šest stupňů vychlazené dvanáctky. S pivem v ruce posloucháme výklad o době, kdy pivečko odpočívá. Než bude nalito do sudů nebo lahví a poputuje do výčepů, půllitrů a skleniček, ještě se můžou odfiltrovat kvasnice.

Studenti spokojeně odchází z dvouhodinové exkurze.

Když se tento proces přeskočí, vzniká kvasnicové pivo, které se ovšem musí vypít do čtyřiadvaceti hodin, jinak se zkazí. V tancích si nápoj odpočine před svojí poslední cestou do lahvárny nebo sudů. Výčepní pivo si poleží asi dvaceti dní, ležák až třikrát tolik.

Výklad skládka pivovaru Libora Čecha.

Uvědomujeme si, že za každým půllitrem piva, který skončí v našem žaludku je složitý proces a spousta práce. Že vaření piva není jen profese ale kumšt, jaký nedovede každý, a že chodit v lodičkách do pivovaru se nevyplácí. Kamarádovi, který komentoval zvyšující se cenu piva jsme doporučili dát si půllitr vody. S úšklebkem si ho objednal, vypil a s ještě větším šklebem zaplatil číšnici víc, než my za naši jedenáctku...

Autor: Pavla Janoušková