Karel Hvížďala hovořil o budoucnosti žurnalistiky

Ve středu 19. srpna představil Karel Hvížďala posluchačům v zajímavé diskuzi dva nové projekty na záchranu kvalitní žurnalistiky za současné krizi. V rozhovoru pro Vysočina-news blíže popsal iniciativy Evropské charty svobodného tisku a takzvaný Mediální Marshallův plán.

Čím si vysvětlujete, že mezi iniciátory Evropské charty svobodného tisku není žádný z významných českých šéfredaktorů a novinářů?
Já jsem to podepsal, takže jeden Čech tam minimálně byl. U nás vládne taková údolní mentalita, že se víc zajímáme o sebe, než o okolní svět. Excesy okolního světa nás nepudí k tomu, abychom se na nich podíleli.

Myslíte si, že tato iniciativa bude úspěšná?
Netroufnu si odhadnout, ale rozhodně tlak na Evropskou radu bude velký. Díky krizi jsou dnes média ve všech zemích ohrožená a tato situace nutí novináře, aby bojovali za dodržování přesných pravidel. To se děje ale pouze tam, kde funguje občanská společnost.

V USA byl nedávno představen Marshallův plán na záchranu prestižních médií. Ten nabízí pět možných řešení současné situace. Které z těchto řešení má podle vás největší šanci na úspěch v USA a které by bylo realizovatelné i v České republice?
Pro USA to nedovedu odhadnout. To musí americký senát, který se tím bude zabývat, jelikož Marshallův plán slouží jako podklad pro Newspaper Revitalization Act, zákon k oživení amerického tisku. Ten má vytvořit podmínky pro bezproblémové fungování tištěných médií. V České republice moc miliardářů není, kteří by byli ochotní podporovat kvalitní média, takže mecenášské řešení můžeme vyloučit. Veřejnoprávní instituce u nás také moc nefungují. Konsorcia a rady by byly opět zpolitizované, takže i z toho mám strach. Zbývá nám model daňových úprav, které by zlevnily provoz a náklady pro vydávání prestižnějších i kvalitnějších novin, nebo model lidových akcií.

Myslíte si, že by se takzvané lidové akcie mohly v České republice prosadit?
Myslím si, že za jistých okolností ano. Vezměme příklad, kdy byly vypsané cenné povodňové papíry. Tenkrát se vybralo docela dost peněz. Byl to trochu jiný případ, ale podobným způsobem by se to udělat dalo. Především by ale bylo nutné vyvolat závažnou diskuzi ve veřejném prostoru, aby si lidé uvědomili, že díky neexistenci prestižních médií je ohrožena svoboda a princip demokracie jako takové a že stojí za to investovat pár stovek nebo tisíců do kvalitní žurnalistiky.

Na diskuzi jste zmínil příklad Německa, kde dochází k tlakům ze strany politiků na veřejnoprávní médií v minimální míře. Jak by měla být uspořádaná struktura mediálních rad Českého rozhlasu a České televize, aby ani u nás nemohla být veřejnoprávní média ovlivňována?
Zaprvé nesmí zde být politický klíč k volbě členů rad. V Německu se to řeší způsobem, že jsou přesně vyjmenované instituce, které navrhují své zástupce. Jedná se především o relevantní politické strany, náboženská hnutí, občanská sdružení, odbory, univerzity a tak dále. Důležité ale je, že do rad jsou nominováni mediální odborníci a ne libovolní zástupce lidu. Rozhodovat o médiích vyžaduje vysokou kompetenci a vzdělání. Rady také nesuplují roli ředitele, ale pouze dohlížejí na dodržování zákona.

A jaký by měl být vztah mezi ředitelem a šéfredaktorem v médiích?
Měla by být oddělena ředitelská struktura od šéfredaktorské. Ředitel není nadřízený šéfredaktora, mají rozdělené kompetence. Ředitel rozhoduje o penězích a o zaměření, ale za obsahy je zodpovědný výhradně šéfredaktor. Důležitá je neodvolatelnost rady a ředitele. Samozřejmostí musí být i automatické navyšování poplatků podle nárůstu spotřebního koše, aby média nemohla být vydíratelná parlamentem.

Zmínil jste, že v ČR je nedostatek odborníků, kteří by mohli radách zasedat. Jak tento problém řešit?
Ne, řekl jsem, že je nedostatek mediálních univerzitních profesorů. Máme tady jediného, Honzu Jiráka. Mohou tam ale zasedat profesoři spřátelených oborů, sociologové, filozofové, docenti. A samozřejmě taky významní mediální právníci. Ti už u nás jsou.

Žil jste dvanáct let v Německu. Jaký je zásadní rozdíl mezi českou a německou žurnalistikou?
Dnes už to nemohu říct, protože už jsem dvacet let tady a situace se vyvíjí. Ale dva základní rozdíly z mnoha bych zmínil. Zaprvé v Německu se dodržovaly smlouvy. Ty jsou naprosto svaté a pracovat v takovém prostředí bylo mnohem jednoduší. A za druhé je tam novinařina považována za samoúčel. Je to stroj na informace a nesnaží se někomu sloužit. Napomáhat nějaké dobré věci je náš obrozenecký zvyk, kterého bychom se měli zbavit. Musíme se naučit psát komentáře a analýzy, jak to učí BBC. Například v době války musí být možné vysílat na obou stranách konfliktu a musí to být pro všechny strany zajímavé.

Infobox: Evropskou chartu svobodného tisku podepsalo koncem května osmačtyřicet šéfredaktorů z devatenácti zemí. Vyzývají v ní v deseti bodech k ochraně žurnalistů před zásahy a ovlivňováním státu, především pak k obraně proti odposlouchávání, policejním prohlídkám redakcí, zabavování počítačů a ke svobodnému přístupu k informacím.

Mediální Marshallův plán slouží jako podklad k americkému zákonu k oživení amerického tisku, který se chystá předložit senátor Benjamin L. Cardin. Nabízí pět možných řešení současné krize, mezi nimi zavedení veřejnoprávního tisku, zpoplatnění připojení k internetu, financování tisku mecenáši, systém lidových akcií nebo definování novin jako vzdělávací instituce.

Autor: Pavla Janoušková