Kdo se vleče, neuteče

Lukáš Wiesner

Nemám rád dny, kdy je venku takové vedro, že se jinde než u vody nedá vydržet. Ještě horší je, když na koupaliště nemám čas. Místo rozzářeného sluníčka na vás svítí monitor a idylku popíjení piva spojenou s pohledem na opálená těla v plavkách nahradí věčně studený kafe a unavení spolupracovníci. Na užívání si venku prostě nezbývá čas. Vevnitř je aspoň chládek a stín, chce se mi spát, padám na polštář… Polštář…

Ano, ten mě zachrání. Ale trošku jinak, než byste čekali. Popadám další tři zoufalce s podobným osudem a usedáme znovu k počítači, půlhodinka navíc nás nezabije. Stačí pár kliků myši, najít počítač, kde funguje síť i klávesnice, a začíná naše soukromá forma relaxace. Přichází naši hrdinové všedních dnů, naši zachránci před monotónností a nudou.

Bulánci. Jestli je někdo z vás náhodou nezná, zajděte za jakýmkoli kamarádem, případně překousněte pýchu a běžte se podívat, co vaše ratolest zrovna dělá. Vsázím dvacku, že sedí u počítače a pomocí šipek posunuje po obrazovce jakési roztomilé polštářky. Roztomilé polštářky s hrozivě velkou brokovnicí v ruce. Začíná vám svítat?

Co více vás vytrhne ze stereotypního zbytku polední pauzy než něco tak nereálného, tak uklidňujícího jako nebezpečně agresivní polštáře? Co více potěší než neopatrný kolega, ze kterého létá peří potom, co si stoupl na vaší minu? Jaké větší zoufalství než prázdný zásobník, když před vámi stojí šéfová s raketometem? A ta radost, když po pětadvacáté někoho rozprášíte po okolí a na obrazovce stojíte jako vítěz, zatímco ostatní končí v bažině dějin.

Kvůli Bulánkům stojí za to udělat si další kafe, nechat ho mimoděk vystydnout na obvyklou teplotu a přežít do další pauzy. Není sice úplně košer hrát na pracovišti hry, ale naštvaní a otrávení pracanti nemůžou nikdy splnit práci na sto procent. Díky této zábavě se dáte dohromady a váš největší problém bude, že vás ten modrej parchant furt zabíjí, pokecáte si se spolupracovníky jako už dlouho ne, a že je venku pařák, nebudete vůbec vnímat.

Psaní přerušuje dlouhá vyčerpávající přednáška. Vracím se úplně zahlcený informacemi, vyčerpaný a neschopný něco dělat. Spolu se dvěma podobně zničenými spolupracovníky zapínáme počítače a při pohledu na nepřátelské okno Wordu s napůl dopsaným textem mě jímá hrůza, tak zapínáme Bulánky. Po třech krátkých hrách se můžeme znovu pustit do práce.

Stará pravda říká, že kdo si hraje, nezlobí. Myslím, že pro pracovní prostředí se dá upravit do stejně pravdivé, jenom mnohem přiléhavější formy. Kdo si hraje, nepadá vyčerpáním na klávesnici. Kdo si hraje, nenadává na vzpouru textových editorů. Kdo si hraje, vypije s chutí hořký studený kafe v práci bez úšklebku.

Autor: Pavla Janoušková