Londýn očima třebíčských gymnazistů

Předtím než se kamkoliv odjede, musí cestující dostat nejdůležitější instrukce, co si s sebou vzít, co udělat a co si naopak zaručeně nebrat a nedělat. Někdy si ale člověk musí vybrat, které pokyny jsou myšleny vážně a které jsou pro zasmání. Jako například poznámka, že je zakázáno barvit si vlasy v koupelně a stravu neodmítat a hned sníst, protože Angličané nenabízejí dvakrát a student by mohl zůstat hladem. Po těchto radách jsme byli už stoprocentně připraveni vyrazit. Mohu říct, že při přejezdu přes Německo mě nejvíc zaujalo WC (možná také proto, že to bylo to jediné, co jsem neprospala), s otáčecím samoumývacím prkénkem. Když jsem se později, něco málo po půlnoci, probudila, čekal nás přejezd z Francie do Anglie tunelem pod kanálem La Manche. Byla jsem z něj poněkud zklamaná, protože celý proces spočíval v tom, že náš autobus vjel do vlaku, ten sebou mírně škubnul a dál už nebylo nic vidět ani cítit.

Cesta z Třebíče do Londýna zabrala asi jeden celý den a když jsme se celí rozlámaní s bolavými krky a ztuhlými klouby vykutáleli z autobusu, naskytl se nám pohled přímo na pomyslné centrum Londýna, Trafalgar Square. Čekala nás prohlídka po místech, o kterých jsme se dosud učili pouze z učebnice. Viděli jsme na vlastní oči Big Ben, Buckingham palace, bohužel bez královny, Tower of London a jeho třináct krkavců nebo Greenwich, jedno z mála míst na světě, kde člověk může stát každou nohou na jiné polokouli. I když památky byly jistě zajímavé, mě osobně v Londýně zaujaly úplně jiné, obyčejné věci. Přišlo mi úžasné, že si člověk může přijít do parku, sednout si na pěstěný trávník, spát, číst si, pořádat piknik a nikdo se nad tím nepozastavuje. Je také fakt, že Londýn je opravdu metropolitní město, protože potkat tu Číňana, Mexičana, Indiána, muslima nebo černocha není žádná zvláštnost, jak by tomu nejspíš bylo u nás v Třebíči. Když jsme v ranních hodinách potkali několik lidí, kteří beze studu přešli na červenou, řekla jsem si, že nejspíš spěchají do práce, ale když jsme tak chodili po Londýně celý den a lidé měli neustále absolutní přednost před auty, docela mě to zarazilo. Nejvíc se mi ale líbilo, že když tam někdy vyjde na ulici jen tak v teplákách, všem je to úplně jedno.

Kvečeru už na meeting pointu čekaly naše rodiny, ve kterých jsme měli být ubytovaní. Myslím, že většina mých spolužáků byla spokojená, ale já a dvě další slečny jsme měly poněkud jiné představy o typické anglické rodince. Naše černošská hostitelka hned po večeři stanovila přísná pravidla s tím, že nejdůležitější z nich znělo: Být zticha! A to se s námi táhlo po celou dobu pobytu, ať jsme dělaly, co chtěly, pořád jsme byly příliš hlasité a domem se co chvíli ozývalo mocné Be quiet. Také žádné čaje o páté ani slanina s marmeládou k snídani se nekonaly. Paní domu s námi mimo jiné odmítla vést rozhovory delší než čtyři věty, a tak jsme zůstaly odkázány samy na sebe.

V Anglii jsme strávili celkem čtyři dny a musím říct, že jsme navštívili úžasná místa. Viděli jsme jeden z nejkrásnějších zámků světa s obrovskými zahradami a voliérami, Leeds Castle, kde mě zaujalo, že se smí chodit po zámeckých kobercích a sáhnout si na vystavené exponáty. Byli jsme se podívat také v univerzitním městě Oxford, kde se nachází také univerzita Christ Church, v jejíž jídelně se natáčel Harry Poter. Pravěké pohřebiště a modlitebna Stonehenge mě trošku zklamala svou velikostí - několik kamenů velkých asi jako větší skříň leželo uprostřed louky.

Všem, kteří se v budoucnosti do Anglie chystají, doporučuji se podívat na výměnu stráží, na londýnské hlavní nákupní centrum Oxford street a sednout si alespoň na hodinu do parku.

Autor: Eva Fruhwirtová