Marie Velebová učí padesát let a stále ráda

Marie Velebová se narodila 4. února 1937 v Okřešicích. Po ukončení deváté třídy byla přijata na Vyšší zdravotní školu v Třebíči. Po úspěšné maturitě nastoupila jako zdravotní sestra ve zdejší nemocnici na interním oddělení. V roce 1969 začala učit odborné předměty na zdravotní škole v Třebíči. Vzápětí ji čekaly prověrky, kde kvůli náboženskému vyznání málem neobstála. Všichni vyučující se jí však zastali. Vystudovala dálkově filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor ošetřovatelství – psychologie. Na zdravotní škole v Třebíči vyučovala do roku 1993. V tomto roce se stala ředitelkou Katolického gymnázia v Třebíči, které založila. Zároveň však učila dvanáct let somatologii a psychologii.

Ve svých dvaasedmdesáti letech stále vyučuje základy společenských věd na Katolickém gymnáziu v Třebíči. V tomto roce ji studenti 2. A navrhli na cenu Zlatý Amos.

Jaký byl Váš původní impuls založit katolické gymnázium?
O založení jsme se snažili s mými spolupracovníky z řad unie křesťanských pedagogů. To byla instituce, která po revoluci v roce 1989 zanikla. Původní impuls byl takový, abychom konečně založili školu, kde bude hmatatelný duchovní rozměr.

Za padesát let učení máte hodně zkušeností s žáky a kolegy. Vzpomenete si na nějaký příběh, který se Vám nejvíce vryl do paměti?
Teď si na jeden vzpomínám, přihodil se, když jsem učila na zdravotnické škole. Chodil tam takový povedený chlapec, který vždy míval nějaké průpovídky, jmenoval se Martének, to si pamatuji dodnes. Když v úvodu do psychologie učím Aristotela a jeho rozdělení na tři duše, začal říkat: "Duše rozumová, růstová," pak se zamyslel a řekl: "Paní učitelko, mně ta třetí duše vypadla." A tomu jsem se hodně dlouho usmívala, jak Marténkovi vypadla duše.

Pod Vaší učitelskou rukou prošlo mnoho žáků. Je vidět rozdíl mezi první generací, kterou jste učila, a tou dnešní?
Není pravda když slyšíte, že za nás bylo líp. Pravda ale je, že studenti byli skutečně poslušnější. To, co zažívám v současné době, mě někdy docela mrzí, ale přesto všechno ráda učím. Někdy to jde po dobrém, někdy po zlém. Musím si autoritu nějak upevnit a zjednat pořádek, postupem času je to ale těžší. Největší rozdíl mezi studenty vidím ve velmi špatném vyjadřování v rodném jazyce. Také mi vadí, že mluví často vulgárně.

Po dlouholeté učitelské praxi máte nějaký recept na to, jak by měl učitel správně učit?
Asi nemám. Kdybych se dnes měla srovnávat s mladými učiteli, kteří probojovávají novou koncepci, říkají tomu Školský vzdělávací program, tak bych řekla, že možná učím úplně špatně. Člověk za ta léta učení má svůj systém. Stáří je navíc charakteristické už takovým konzervatizmem, že skutečně nemá rádo velké změny a výkyvy. Podle mě je hlavní, aby měl člověk své povolání rád, protože jinak to nejde.

Napadlo Vás někdy, že byste mohla být nominována na Zlatého Ámose? A proč si myslíte, že Vás studenti přihlásili?
Nad nominací jsem nikdy nepřemýšlela. Možná jsem někdy v hodině bláhově vypustila z pusy, že padesátý rok učení by byl na Zlatého Ámose, ale rozhodně mě to nenapadlo. Na tuto otázku bych těžko odpovídala. Mohlo by to působit, že jsem domýšlivá.

Nominaci jste tedy od studentů nečekala. Co pro Vás znamená, že jste jednou z kandidátek?
Je to pro mě jistě velké uznání. Na druhé straně, jak už jsem několikrát říkala, mám z toho řízení, které proběhne určitý strach. Ne však kvůli tomu, že bych si tam nějak pokazila reputaci.