Michal Šiška: To nejdůlěžitější je zdraví

Michale, ty jsi velký sportovec. Věnuješ se handbiku a plavání. Co tě vedlo k lásce ke sportu?
Po úraze jsem měl myšlenky, že jsem sám a nepotřebný a proč teď být na světě? Sport mi dodal a dává pocit, že jsem něco dokázal. I když můj život je jaký je, tak mohu říci, že jsem něco dokázal. Je to věc, která mě naplňuje.

Jak jsi začínal svoji sportovní kariéru? Začal jsem tím, že jsem se zúčastnil plaveckého kurzu a pak jsem plaval stabilně a závodně. Postupem času k plavání přibyla i cyklistika. Od loňského roku jsem rozšířil sportovní zájem o triatlon – handbike, plavání a formulka, což je disciplína pro vozíčkáře místo běhu.

Co tě baví víc – kolo nebo plavání?
Momentálně určitě kolo, plavání mám již jako součást triatlonu a využívám ho jako rehabilitaci. Je to velká úleva pro celé tělo.

Kdo je tvůj oblíbený sportovec?
Oblíbeného sportovce nemám, fandím lidem, kteří hodně dokázali svou vlastní pílí a vůlí a přitom zůstali “nohama na zemi“. Jedním z nich je Zbyněk Švehla, můj dlouholetý kamarád.

Jaké nejbližší soutěže tě teď čekají?
V nejbližší době mě čeká finále Evropského poháru v cyklistice, několik závodů Českého poháru v cyklistice a také kvalifikační závod na Havajského Ironmana, který se bude konat v Belgii.

Jak vypadá taková příprava na závod?
Pokud je to závod na kole tak je dobré jezdit dvě stě padesát kilometrů týdně, a to v co nejvyšším tempu. Jestli je to závod v triatlonu tak v tom týdnu ještě trošku více najezdit kilometrů na kole, třikrát týdně plavat a také najezdit co nejvíce kilometrů na formulce. Je to složitější časově skloubit s prací, víceméně nezbývá pak čas na nic jiného. Ale úspěchy mi stojí za tu dřinu.

Jak nejraději odpočíváš?
Nejlepším odpočinkem je pro mne spánek, nebo se jen tak natáhnout a ležet, nechat tělo odpočinout...

Michale, jedenáct let žiješ s postižením. Jak se od té doby díváš na svět a na lidi kolem?
Jak se dívám na okolí? Ani nevím, každý se zajímá sám o sebe, alespoň tak mi to dost často přijde. Nevím zda je to sobeckost lidí, nebo jsme se to tak naučili postupně a prohloubili z generace na generaci. Možná si dávám pozor na lidi. Trvá mi, než si je pustím k tělu, ale když na mě pak někdo dobře působí a je mi s ním dobře, vážím si jeho přátelství. Musím ale říct, že je to i obráceně, těžce nesu zklamání.

Čeho si v životě nejvíc vážíš?
Možná je to otřepaná fráze, ale je to zdraví. Lidé opravdu neví, co to je – jak si toho vážit! Pokud je člověk zdravý, jde i to ostatní, alespoň si to tak myslím. Nesmí chybět láska, aby se měl člověk, o to co má, s kým podělit. No a samozřejmě si vážím své rodiny, že se mnou byla po nehodě a že se o mě starali, než jsem byl schopný osamostatnit se. Důležitým krokem pro mě bylo i získat práci, dostal jsem se tak mezi lidi. Tím se také dost změnilo.

Chtěl bys něco lidem na Vysočině vzkázat?
Jediné co bych možná rád řekl, aby mě tolerovali na silnicích. Na handbiku nejsem pro některé moc vidět. Když řídíte auto, díváte se pouze v úrovni očí, ale já jsem bohužel trochu níže. Rád bych je tedy poprosil, aby se chovali na silnici slušně.

Autor: Eva Fruhwirtová