Naštěstí jsem vydržel, vzpomíná mladý kulturista

Svěřenec žďárského trenéra Vladimíra Pajiče letos získal první místo na Mistrovství Moravy a Slezska a zanedlouho poté dosáhl stříbrné příčky na Mistrovství České republiky v kategorii do šedesáti pěti kilogramů.

Kdy a jak ses dostal k posilování?
Moje první posilování začalo ve dvanácti letech na rehabilitacích, kam jsem docházel kvůli skolióze páteře. Vůbec k první návštěvě posilovny mě potom přemluvil kamarád, který už nějakou dobu cvičil. Tehdy mě to asi chytlo.

Proč ses rozhodl trénovat u Vladimíre Pajiče?
K Vladimíru Pajičovi mě přivedl Lukáš Vencálek, který je dvojnásobným mistrem Moravy a Slezska a zároveň je to můj spolužák na škole Ekonomiky a cestovního ruchu ve Žďáře nad Sázavou. Slovo dalo slovo a Pajič se rozhodl mě připravit na závody. Právě v jeho klubu jsem našel rodinné zázemí. Mimo jiné mám volný přístup do fitka a spoustu dalších výhod, které bych podle mě jinde nedostal.

Jaké byly tvoje začátky?
Moje první začátky byly hodně krušné. Neměl jsem žádné znalosti o cvičení, natož ještě o výživě. Tehdy jsem trénoval po hodině dvakrát až třikrát týdně. Teprvé poté, co jsem v loňském roce přešel k Vladimíru Pajičovi, začalo moje cvičení dostávat smysl. Pod jeho vedením jsem trénoval čtyřikrát až pětkrát za týden. Přemáhat jsem se nemusel, byl jsem nadšenec.

Co na tvůj nový sport říkali rodiče?
Rodiče z mého rozhodnutí věnovat se kulturistice moc nadšení nebyli. Zvlášť, když se dozvěděli, že mně budou muset takřka každý den vařit speciální jídla a dodržovat další spoustu věcí, abych se mohl kvalitně připravovat na závody. Je to pro ně obrovská časová zátěž, ale pochopili mě a dostávám od nich obrovskou podporu, za což jim moc děkuji.

Když jsi zmínil tu stravu, můžeš mi popsat svůj jídelníček?
Můj jídelníček není pořád stejný, přizpůsobuje se tréninku. V samotné přípravě na závody, která začíná zhruba tři měsíce před nimi, musím držet přísnou dietu. Na den jsem měl předepsáno osm set gramů masa, množstvím sacharidů se cykluje, takže jsem měl od padesáti gramů až po čtyři sta, ale pouze v rýži nebo v rýžových chlebech. Zeleniny jsem si mohl sníst jakékoliv množství a jednou za čtrnáct dní jsem se mohl najíst čehokoliv. Pokud neprobíhá předsoutěžní dieta, tak můžu jíst, co chci. Ale samozřejmě jím potraviny bohaté na bílkoviny a vitamíny, aby tělo mělo možnost růstu.

Jak se cvičením mění tvoje váha? Nemusel sis pořizovat komplet nový šatník?
V samotném vrcholu před dietou jsem vážil sedmdesát osm kikogramů, závodní váha byla šedesát a půl kilogramů. Momentálně vážím něco kolem osmašedesáti kilogramů. Dalo by se říct, že mám ve skříni dvoje velikosti oblečení, jednu na objemovou, druhou na dietní fázi, ale svaly na to nemají zase takový vliv, jak se třeba mnozí lidé domnívají, je to spíš kvůli tukům.

Pomyslel sis někdy, že už nemůžeš, že skončíš?
Musím se přiznat, že jednou mě to napadlo. Bylo to v noci před Mistrovstvím Moravy a Slezska, když už jsem nemohl spát a byl jsem opravdu psychicky i fyzicky na dně. Naštěstí jsem vydržel.

Co tě čeká v nejbližší době?
Teď mně končí trochu prodloužená pauza a začínám se připravovat na další sezonu, tedy opět za rok na Mistrovství Moravy a Slezska, případně na republiku.

Jak dlouho se chceš ještě kulturistice věnovat?
To vážně nevím, snad dokud bude zdraví sloužit a výsledky ve škole snesitelné. Po střední bych se chtěl dostat na Univerzitu obrany, jinak je moje budoucnost zatím ve hvězdách a nechám se překvapit, co přijde.

Máš teď se svou svalnatou postavou více nápadnic?
Trochu zvýšený zájem holek jsem asi zaznamenal, ale myslím, že na to zase tak moc nehledí.

Máš čas i na něco jiného kromě tréninku?
Abych řekl pravdu, času nazbyt bohužel moc není, ale snažím se ho najít.

Co je podle tebe na kulturistice nejtěžší?
Myslím si, že nejtěžší je vydržet dietu, v tomhle ohledu je nezbytné, aby člověk měl velkou vůli a dostatek odhodlání, cvičení zvládne každý. Rozhodně bych kulturistiku jako sport doporučil, člověk získá mnoho zkušeností, kamarádů a pozná, že v životě není nic zadarmo. Musím ale ještě jednou poděkovat svým rodičů a svému trenérovi, bez nich a podpory svého okolí bych to nedokázal.

Fotografie: archiv rodiny Jamborových

Autor: Lucie Pátková