Ne všichni se stanou popeláři, jak si přáli

Nicole Baronová

Život je změna. Taky si vzpomínáte na to období, kdy vám rodiče říkali, uč se, ať z tebe něco je? Škoda, že na konci přijde překvapivé rozluštění.

Sny o budoucnosti každého člověka se už od dětských let mění poměrně rychlým tempem. Většina dětí ve školních letech sdílí sen být popelářem. S ohromným zájmem sledují vždy, když přijede velké auto s chlapci, kteří se vezou vzadu, seskočí, aby vysypali popelnici a teď se sype to množství smetí a ty zvuky. Paráda. To jsou ještě léta, kdy na svůj budoucí bankovní účet ani nepomyslí a ke štěstí jim stačí Barbie od Mattela.

Většina děvčat později změní své stanovisko a rozhodnou se být učitelkou, zejména na prvním stupni základní školy. Vidí v ní pouze usměvavou osobu, která chce, aby dosáhly lepší budoucnosti. Naivita. To, že jí drásá nervy neustálé vyrušování, a hlas pomalu odchází potom, co na to neustále upozorňuje, už není důležité.

Čím stárnou, pochopí, že spokojený život, ať si říká, kdo chce, co chce, se vyznačuje vysokým příjmem. A o kom se říká, že má peněz jako šlupek? Když vynechám politiky, mladé ženy, které si vezmou starší pány na smrtelné posteli a pak celý život žijí z jejich konta, a jiné šťastlivce či extrémy, tak právníci. Ano, je to pěkná představa, chodit v kostýmku s koženým kufříkem ve vyšší společnosti. Ale tipuji, že se takhle poštěstí jednomu z tisíce.

Na střední začnou přicházet k rozumu a dojde jim, že to nebude tak jednoduché a naděje se pomalu začnou vytrácet. Úvaha se střídá za úvahou a jedna vylučuje druhou. Dostat solidní práci za dobrý plat bez toho, aby pracovaly od rána do noci a dělaly šéfovi pravý prst na levé noze, bez nevrlých a závistivých kolegů, je dosáhnout poctivou prací téměř nemožné. To, že peníze ovlivňují vše, vidíme i každodenně v novinách. Titulky hlásají Korupce odhalena nebo Politici si sypou do vlastních kapes, a to mi náladu moc nezvedá.

Myslím si, že v dnešní světě má lež moc dlouhé nohy s dobrými kontakty a málo lidí s tím něco udělá. Tak to bohužel je.

Autor: Pavla Janoušková