Pivní postřehy z hudebního festivalu v Humpolci

Dříve pivní, letos hudební festival nabídl ve svém programu vyžití pro všechny věkové kategorie. Za zmínku stojí některé postřehy, které se odehrávaly tak trochu v ústraní hlavního pódia a programu.

Postřeh první: Alkohol vs. nealko 20:2

Přibližně dvacítka pivních stanů kolem celého náměstí dostatečně řešila problémy s frontami, které se zákonitě tvoří na každé větší akci a díky pivním žetonům odpadaly problémy s vracením drobných. Servis kolem nápoje, kterého se u nás každoročně vypije několik set tisíc hektolitrů, tak byl téměř bez chyby.

Když jsem však v pokročilé hodině dostala přeci jen chuť na něco nealkoholického, a nemyslím tím teď nealkoholické pivo, docela jsem se zapotila. Ptám se kamarádky, jestli o nějakém neví. Dozvídám se, že i ona už asi půlhodiny řeší podobný problém. Nakonec jsme přece jenom dva stánky našly, u nich už fronty byly.

Postřeh druhý: Skákací boty z Narnie

Během festivalu přivezli umělci z pražské agentury, která se zabývá vyzbrojováním a bojovými průpravami v historických filmech, mimo jiné také skákací boty. Ty si mohli zájemci vyzkoušet. V podstatě jde o velice krátké chůdy, které se nazují na nohy a uchycují se pod kolena. Odpružený oblouk pak umožňuje skákat nebo dělat přemety.

„V druhém díle Letopisů Narnie byly třeba použité na postavy bájných kentaurů,“ vysvětluje mi Aleš, když se mě snaží postavit na nohy, přesněji řečeno na boty. Už při jejich nazouvání mě začínají tahat lýtka a nárty. „Je to o zvyku,“ vykládá mi Aleš, který se na ně poprvé postavil před rokem a dnes už s nimi umí i přemety. „První den se naučíš chodit, druhý den zkoušíš běhat a třetí den už zkoušíš co dokážou. Dnes už s nimi uběhnu i kilometr rychlostí třicet kilometrů v hodině,“ vykládá mi.

Přiznává, že jenom jednou měl ošklivý úraz. Od té doby si dává pozor. Ani se nedivím, po celou dobu, co se na nich snažím udržet, se ho raději držím. Když moji ruku pouští, mám zprvu trochu strach. V jednom má ale pravdu, zvyká se na ně opravdu docela rychle. Pořídit si je domů, přijdou mě na deset tisíc. „Slyšel jsem, že levnější imitace prodávají už i vietnamští obchodníci, no ale raději bych to neriskoval,“ směje se.

Postřeh třetí: Když festival piva, tak pivní soutěže

Nezastírám, že mi pivo chutná. Ze všech pivních soutěží, a bylo jich dost, jsem se však odvážila pouze do jedné. Nakonec byla pivní štafeta výhrou. Odvezla jsem si pěkné dámské tričko za vítězství. Soutěžili dva čtyřčlenné týmy, po odstartování první vzal kelímek s pivem a naklopil ho do sebe, poté to samé udělal ten druhý, třetí a nakonec poslední. Počítal se nejrychlejší čas a pro nás dámy byla naštěstí připravená verze malého piva.

Zvládnout další soutěže však už taková sranda nebyla. Vypít po sobě trojkombinaci malé pivo, velké pivo a lahvové pivo si tak troufli dva lidé, a tak musela nastoupit mírnější varianta bez lahvového piva. Ale i tak dát za osm sekund téměř litr piva, jak to předvedl Petr z Rajhradu, stojí za uznání.

Návštěvníci festivalu mohli mezi sebou během dvou dnů zahlédnout Tomáše Pustinu, největšího Čecha, skupinky lidí s tričky s nápisem Kašlem na Peking, jedeme do Humpolce a nebo dva veselé muže s plyšovými pivními klobouky na hlavě. K vidění toho bylo v Humpolci o minulém víkendu víc než dost.

Autor: Jana Kodysová