Sama nominace je ocenění, říká ředitelka ze Štěpánova navržená na Zlatého Ámose

Usměvavá Jana Romanová bydlí v Rožné a denně dojíždí do Štěpánova nad Svratkou, kde řediteluje pátým rokem. Předtím učila v Dolní Rožínce a na Gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem. „Tvrdila jsem od první třídy, že budu paní učitelka. Věřím, že za to mohla moje paní učitelka, ke které jsem opravdu vzhlížela,“ vzpomíná první žena štěpánovské školy. Diplom má sice i ze studia občanské výchovy a ruštiny, ale dnes je z ní kantorka německého jazyka, který vystudovala na univerzitě v Olomouci. Práce pedagoga ji dodnes velice baví. „Splnilo se mi to, co jsem si přála,“ říká o svém povolání.

Nominace na cenu Zlatý Ámos ji dojala. „Přišla jsem 5. ledna po vánočních prázdninách do školy a na stole mi ležel dopis. Myslela jsem si, že chtějí, abychom tady vyvěsili nějaké plakáty o soutěži Zlatý Ámos, ale tam bylo, že přijali mou nominaci. Naprosto mě to dostalo. Podle mě sama nominace je obrovské ocenění,“ líčí své pocity jedna z adeptek na cenu pro nejoblíbenějšího učitele České republiky.

Do Ámose s Jitrnicí

Janě Romanové bylo okamžitě jasné, kdo ji na cenu nominoval – někdo z devátého ročníku Základní školy ve Štěpánově. „Hned jsem s dopisem běžela nahoru do devítky a ptala se, kdo to vymyslel,“ vzpomíná kantorka. Ukázalo se, že to na ni společně se svými spolužáky „upekl“ Josef Dvořáček, k nominaci připojil i příběh, který je jednou z podmínek účasti v anketě o Zlatého Ámose. Jeho hlavní hrdinkou je kromě Jany Romanové jitrnice.

„Na podzim jsem své žáky chystala na písemnou práci. Tvrdila jsem, že se jim bude dobře učit, protože je škaredé počasí, všude plískanice, tak nezbývá než si sednout a učit se němčinu. Jediné, co by je mohlo rušit, je doba zabíjaček, jen ta by je mohla odtrhnout od němčiny, protože jinak se nedá dělat nic jiného, když není sníh ani sluníčko. Týden na to jsem přišla do hodiny a na stolku ležela stočená jitrnice. Přihlásil se Pepík Dvořáčků s tím, že doma zabíjeli a on mi vyrobil jitrnici. Nechtěla jsem to přijmout. Říkám, ty mi jednou přineseš jitrnici, někdo jiný čokoládu, to opravdu nejde. Ale on mi říkal, já jsem ji pro vás zašpejloval. Byla třikrát obtočená, velikánská jitrnice, tak jsem si ji vzala, ale děti poučila, že nesmí nic nosit a druhý den jsem mu za to něco koupila. On se hned ptal, jak mi chutnala jitrnice, tak jsem říkala, že byla výborná, s manželem jsme si moc pochutnali. Takže já jdu do Ámose s jitrnicí,“ shrnuje Jana Romanová. Zprvu váhala, zda nominaci přijmout, ale pak ji podepsala. „Kdybych odmítla, bylo by to vůči těm, co mě navrhli, nefér, byli by zklamaní,“ tvrdí ředitelka.

Důvody, proč ji její žáci nominovali na tak prestižní ocenění, jen hádá. „Asi mají pocit, že ode mě umí, že rozumí, že si se mnou mohou povykládat, nevím, nedokážu sama říct. Autorita tam určitě je, bojí se, když jsem naštvaná, ale na druhé straně je tam asi i obrovská důvěra, protože oni na mě opravdu ťuknou a přijdou říct jakoukoli bolístku,“ mluví o svých žácích oblíbená ředitelka.

Příběhy s ponaučením

S dětmi si povídá i v hodinách. „Když jedete pětačtyřicet minut němčinu, ty děti už to neberou, proto vždycky uprostřed hodiny vyčlením nějakou tu chviličku a vykládám jim. A v každém příběhu, který jim povídám, je snad něco, co by je mohlo vést ke správnému stylu života. Dám jim pauzičku, aby si chvilku odpočinuli, a řeknu jim třeba, co včera vyvedl náš pes, co se stalo mému žákovi nebo studentovi. Na těch příbězích vidím, jak krásně se dá s dětmi pracovat. A oni pak také vypráví. Možná to není nejsprávnější, ale hodinu to nerozhodí , žáci poslouchají, odreagují se a jedeme dál,“ popisuje své metody učitelka němčiny.

Na Základní škole ve Štěpánově nad Svratkou zavedla předmět, kde se děti učí psaní na klávesnici. „Chci, aby všichni po opuštění základní školy uměli psát všemi deseti,“ říká rozhodně Jana Romanová. Další její inovací jsou společné výlety pro učitele. Kantoři ze Štěpánova byli v Římě nebo Paříží, letos se chystají do Belgie a Nizozemí. „Báječně se tím stmelí kolektiv,“ je přesvědčená ředitelka, která svou školu zapojuje do spousty projektů. Ve Štěpánově se pravidelně koná projekt Česko čte dětem či Země, hrají se tam olympijské hry, slaví se Den matek, pořádají se adaptační kurzy, bezplatné kroužky, žáci absolvovali i týden vesmíru nebo setkání s policisty.

Děti ze štěpánovské základní školy se zapojují i do samotné tvorby školy. Ta už čtyři roky podstupuje kompletní rekonstrukci. „Ty děti rekonstrukci prožívají a všeho si cení. Já za nimi přijdu a ptám se, co by chtěly. Holky si přejí velké zrcadlo na záchod, tak já jim ho tam dám, kluci pak taky, tak jim zase vyhovím. Na chodbě máme volně vystavené poháry a oni to nerozbijí, o sponzorské dary hned říkají rodičům, rozebírají se mnou barvu podlahy v tělocvičně, zkrátka zapojují se do dění na škole a to má určitě svoje plus,“ popisuje Jana Romanová. Se svými žáky si velmi rozumí. „Dítě je vždycky dítětem a záleží, co z něj uděláme. Rodiče dnes malinko povolili a odráží se to i ve škole, možná je to tím, že jsme vesnická škola, ale my tady máme naštěstí hodné děti. Jsou také jiné, než jsme byli my. Co já bych si třeba nedovolila, jim přijde normální. Zeptají se mě na něco, co já bych řediteli neřekla, ale nejedná se o drzost, to v žádném případě, spíš je to dotaz, u kterého si řeknu, to je zvláštní a je dobře, že se mě na to ptají. Vidím, jak se mnou všechno prožívají,“ líčí ředitelka.

Pouto s Komenským

Jana Romanová má dvě dcery. Jedna z nich se rovněž vydala na dráhu učitelky. „Moje dcera studuje kantořinu v Olomouci a také ji to strašně baví. Člověk je naštvaný, něco ho trápí, bolí ho hlava, ale pak vejde do třídy a jako by dostal injekci,“ říká nominovaná kantorka, nejspíš příbuzná s mužem, který dál Zlatému Ámosovi jméno. „Jedna studentka z gymnázia v Bystřici pátrala po svých předcích a zjistila, že nějaká větev z jejich rodiny šla až k Janu Ámosu Komenskému a my jsme s tou rodinou také do přízně, tak jsem si říkala, že nějaké pouto tam asi je,“ směje se němčinářka.

I u bývalých žáků je Jana Romanová stále oblíbená. „Strašně mě naplňuje, že děti, které jsem učila, za mnou pořád jezdí na návštěvy, píší emaily, a to i ti, které jsem učila v Bystřici,“ pochvaluje si ředitelka. A jaký je její recept na to, jak se stát správným pedagogem? „ Měl by být přísně spravedlivý a musí mít tu práci rád. Když tam ta láska není, tak to nelze dělat. On musí ty děti chytit a když nechytne, měl by od toho odejít. Důležité je, aby začínajícímu učiteli pomáhali ostatní, je dobré dát ho do kabinetu s někým zkušenějším, kdo ho povede. Všichni nastupujeme s cílem být jiní, učit děti, jak si sami představujeme, ale pak zjistíme, že to chce opravdu přísnost, ale i spravedlivost,“ míní možná šestnáctá držitelka Zlatého Ámose.

Na závěr tři výpovědi žáků Jany Romanové, kteří se spolu s ostatními členy třídy zasloužili o její nominaci:

Kateřina Kozáčková: "Paní ředitelku jsme nominovali proto, že je na škole hodně oblíbená, všichni ji mají rádi. O soutěži nám řekla naše paní učitelka třídní, tak jsme si zjistili, co k nominaci všechno potřebujeme, poslali jsme to tam a vyšlo to.“

Martina Nedomová: "Je hrozně milá, hrozně přívětivá, dokáže se s námi bavit jako se sobě rovnými, nepovyšuje se, je vtipná, dokáže pobavit a dokáže si udělat srandu i sama ze sebe."

Miloš Nečesánek: "Ona nemá takový ten typický učitelský přístup, ale rodinný, jako kdyby byla naše máma. Autoritu si získává sama od sebe."

Na fotografiích je Jana Romanová s devátým ročníkem a výzdoba školy, o kterou se zasloužila bývalá žačka štěpánovské devítiletky Iva Burešová.

Autor: Lucie Pátková