Světelští gymnazisté pobývali v Izraeli

Je 5.20 ráno úterý 18. listopadu 2008 a já místo spánku sedím na letišti Ben Gurion v Tel Avivu. Nespala jsem už dvaadvacet hodin a podle mě nebudu spát ani za letu do Prahy. Spolu s mými vrstevníky mě čeká ukončení naší dvanáctidenní cesty po Izraeli, která byla velmi náročná. Viděli jsme toho opravdu hodně a mnoho jsme toho zažili. Díky bohu let je dlouhý, trvá čtyři hodiny a deset minut, a tak vám stihnu všechno povyprávět, takže startujeme.

Tel Aviv z letadla

Vše začalo díky projektu Zmizelí sousedé, při kterém se sbírají informace o osudech židovských obyvatel za druhé světové války a po ní. Vloni se do něj zapojily dvě školy - Gymnázium České Budějovice a Gymnázium Světlá nad Sázavou. Hlavním úkolem tohoto programu je najít co nejvíce informací o židovských rodinách na Českobudějovicku a Světelsku a poté výsledky předat v Jeruzalémě Památníku obětí holocaustu Yad Vashem. Součástí této akce byla i expedice účastníků programu EDIE.

Galilejské jezero a Golanské výšiny

Když už byla hotová projektová část, začali jsme se připravovat na návštěvu samotného Izraele. Malinkým předkrmem byla návštěva izraelských studentů u nás v České republice, přesněji v Horní Plané na Českokrumlovsku, na přelomu července a srpna 2008. Bylo to zajímavé setkání a všichni účastníci si odnesli e-maily, ICQ, telefonní čísla a hlavně skvělý zážitek. Přiblížil se listopad a jako mávnutím kouzelné hůlky se celá parta z Horní Plané opět sešla na ruzyňském letišti v pátek 7. listopadu směr Izrael.

Po příletu do Tel Avivu, největšího a nejmodernějšího města Izraele, jsme se odebrali k autobusu, který nás odvezl do vesnice Manot. Tam na nás čekal náš starý známý z České republiky, vedoucí Shraga, který nás rozdělil do dvojic a každá dvojice šla na židovský svátek shabath. My jsme si ho přeložili jako velký stůl plný jídla a pití. Takový dlabenec už jsem hodně dlouho neměla.

Druhý den jsme se přesunuli do Yehudia campu v Národní parku Yehudia forest. Kdo by čekal zalesněné kopce jako v České repulice, je na velkém omylu. Yehudia forest je ve své podstatě step, kde sem tam najdete nějaký ten keř či malý strom. Zde jsme trávili první část expedice, která trvala tři dny. Za tu dobu jsme se prošli po krásné krajině v Yehudia, zaplavali jsme si v teplém Galilejském jezeru či ve studených jezírkách uvnitř kaňonu. Zajímavostí tohoto regionu je, že se jedná o jedno z nejníže položených míst v Izraeli. Jenom pár kopců šlo nad hladinu světového oceánu.

Čtvrtý den našeho pobytu byl rozmanitý. Dopoledne jsme se ještě naposledy prošli po Yehudia forest, v poledne si pro nás přijel autobus, ve kterém na nás čekalo překvapení v podobě čtyř izraelských studentů, s nimiž jsme se setkali už v České republice. Přivítání bylo spontánní a všichni byli rádi, že se zase vidí. Odpoledne jsme navštívili město Akko, s krásnými hradbami a nádhernou pláží na pobřeží Středozemního moře. Na večer byla jako třešnička na dortu nachystaná návštěva městečka Kaukab Village. Tam jsme potkali příjemné lidi a také našeho známého Mostafu. Do večerního programu, kromě návštěvy pizzerie a prohlídky města, patřila i přednáška od místního právníka, který studoval v Praze a Bratislavě a hovořil roztomilou českoslovenštinou. Celý den i noc v Kaukabu jsme si všichni užili do sytosti.

Muslimská mešita v Akku

Další den ráno nás čekalo město Nazareth. Prohlídka starého centra Nazaretu byla jedinečnou podívanou, zejména návštěva baziliky Zvěstování. Nazarethem tento den ale nekončil, po dvou hodinách cesty jsme už viděli předměstí Jeruzaléma, hlavního města Izraele.

Jeruzalém je kapitola sama o sobě. Je to město, v němž najdete zastoupená všechna tři velká světová náboženství - judaismus, islám a křesťanství. Na ulicích Jeruzaléma můžete potkat muže s velkými pejzy a černým kloboukem či jarmulkou nebo ženu zahalenou od hlavy až k patě, a to doslova a do písmene. Hlavní skupinou lidí, které jsme potkávali nejvíce, jsou ale turisté. Těch je tady také požehnaně.

Ale teď už k památkám, které jsme navštívili. Jsou z různých století, z rozličných náboženství a mají různé příběhy. Muslimský Skalní dóm, křesťanský chrám Božího hrobu a židovská citadela - to jsou jen tři památky z mnoha, které v Jeruzalémě jsou. Jednou z památek je i Zeď nářků, anglicky Western Wall. Já osobně ji navštívila za soumraku. A upřímně řečeno zanechalo to ve mně hodně velké emoce. Člověka nenechá chladným, když vidí všechny ty lidi, kteří tam stojí, modlí se za ty, které mají rádi a na papírcích vsouvají do spár mezi kameny napsaná přání. Při soumraku je to přece jen malinko jiné než při slunečním svitu. Další památkou je už zmiňovaný Skalní dóm, anglicky Dome of the Rock. Je jednou z nejznámějších památek v Jeruzalémě, možná i v celém Izraeli. Jeho zlatá kopule se objevuje snad na všech pohledech, které je možno z Izraele poslat. Jedinou nevýhodou tohoto stánku je, že má velmi krátkou otevírací dobu pro turisty. Pokud zaspíte, nemáte šanci se tam dostat.

Zeď nářků

Skalní dóm

A jsme v polovině našeho pobytu. Den šestý nám postavil do cesty samotné město Betlém, město, kde se narodil Ježíš Kristus. Poprvé mě zmáhá strach a nejistota. Betlém je totiž město, které se rozkládá na území Palestiny. Proto se bojím, nejsem sama, kdo se ptá, jaké to tam bude. Ale ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné, vše je, jak má být. Na místě vidíme nádherný velký kostel. Bohužel k místu, kde se narodil Ježíš, vede opravdu velká fronta. A protože jsme neměli zrovna moc času, na posvátné místo křesťanů jsem se nedostala. Při opouštění Betléma nás čeká také památka, ale malinko jiného typu, a to známý Check Point, hranice Palestiny a Izraele. Velká zeď, ostnatý drát, elektrický ohradník a hromady policistů se samopaly ve mně opět vzbuzují strach. Po vstupu jsem si ale řekla, že jde jenom o bezpečnost a že se stejně nemám čeho bát. Nic ani nikoho nepřevážím. V bezpečí jsem se stejně cítila až po pasové a osobní kontrole, když jsme vstoupila na území Izraele.

Poslední den v Jeruzalémě jsme měli v plánu návštěvu Památníku obětí Holocaustu Yad Vashem. Je to jedno z nejkrásnějších moderně architektonicky vyřešených míst, které jsem v životě viděla. Moc se mi tam líbilo. Je to největší muzeum holocaustu na světě a je tam toho o holocaustu nejvíce. Muzeum bylo rozděleno na tří části. První byla o předválečném období, návštěvník se tam dozví něco o židech obecně. Druhá už se zabývala samotným holocaustem. Překvapilo mě, že nejvíce informací tam nebylo o Osvětimi, ale o Treblince a Terezíně. Bylo tam toho vážně hodně. Měli jsme skvělou průvodkyni, která odpověděla na všechny otázky, které jsme měli. Třetí závěrečná část se věnovala poválečné době. Jednalo se hlavně o soudy s nacisty. V poslední části byl i tzv. Hrob bezhrobých. Mnozí lidé, kteří umřeli během holocaustu, totiž nemají hrob.

Areál Pamítníku obětem Holocausu Yad Vashem v Jeruzalémě

Takovým malým přídavkem byla návštěva Památníku dětských obětí holocaustu. Představte si tmavou místnost, ve které jsou zapálené svíčky a jsou tam zrcadla, která v sobě ty svíčky tolikrát odráží, že to vypadá jako milion svíček. K tomuto všemu vám ale ještě čtou jména dětí, které při holocaustu zemřely, i s jejich národností a věkem, ve kterém zemřely. To dostane do kolen i toho neotrlejšího.

Checkpoint z venku, nás ještě čeká kontrola dokladů a jiné příjemnosti

Po dnu plném poznání nás čekalo už jenom Mrtvé moře, poušť Negev, Dimona a Tel Aviv. První zastávka nás čekala pod ruinami pevnosti Masada, významném místě dějin Izraele. Další v pořadí je Mrtvé moře, nejslanější místo na světě. Bylo to, jak se říká, žůžo. Lehla jsme si tam a jenom relaxovala. Nejhorší ale bylo, že v tom nešlo plavat. Ale ani to mi nevadilo, abych si to tam moc neužila.

Pevnost Masada...pro mistní extrémní výstup zabírající kolem dvou hodin, my to zvládáme za pětatřicet minut. Masada je pevnost založena Herodem I na vrcholu stolové hory poblíž Mrtvého moře

Po nasbírání soli z Mrtvého moře jsme zamířili směrem na Negerskou poušť do Mizpe Ramon. Tam jsme spali v jednom beduínském kempu, kde jsme měli krásný pohled na celou oblast pouštního kráteru. Po zdolání kaňonů a hřebene Mt. Saharonim v poušti jsme byli už všichni hodně vyřízení, to jsme ale nevěděli, co si na nás vedoucí připravili na druhý den. Sice si nás naklonili tím, že nás vzali do místa, kde byly zkameněliny, to ale nic nemění na tom, že tak ošklivý a velice prudký sráz dolů z Mount Ardon jsme si nezasloužili. Jiná cesta však dolů nevedla.

Měsíční krajina v kráteru Mizpe Ramon

Vyřízení a bez sil jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl do Dimony, kde jsme měli spát v černošské škole. Těšili jsme se na velkou porci jídla, které bude plné masa. Bohužel jsme se mýlili. Černošská komunita v Dimoně totiž nejí maso, mléčné výrobky, cukrovinky, ale jenom zeleninu a věci, které si sami vypěstují. Takže k večeři jsme dostali fazole se sójovou omáčkou a se speciálním pečivem. Řekli jsme si: Pohoda, ráno bude ke snídaní určitě něco normálního. Po přátelském setkání s vedoucím Youth Awardu v Dimoně jsme šli spát. Ráno jsme dostali další velký šok pro naše žaludky. Nejspíše jsme jedli jíšku s lilkem a fazolemi doplněnou kus kusem. Některým to chutnalo, jiným ne. Jiný kraj, jiné stravovací návyky. Ráno jsme ještě stihli slavnostní nástup všech žáků zdejší černošské školy a poté už jsme natěšeni vyrazili do Tel Avivu, největšího a nejmodernějšího města v Izraeli.

Proč létat na Mars?

V Tel Avivu jsme měli mít sraz se všemi lidmi, kteří byli u nás v České republice. Ještě před tím jsme absolvovali rozchod po městě. Někteří vyrazili na pláž, někteří do města a někteří si jenom tak lehli v parku a odpočívali. V 17.00 už ale přišel vrchol, konečně jsme se potkali s našimi izraelskými přáteli. Křik, smích, blesky fotoaparátů a blikání mobilů - to bylo vidět a slyšet v parku v Tel Avivu. Bohužel loučení bylo hodně brzy, a to kvůli tomu, že jsme museli jet hodně brzo na letiště. Letadlo z Tel Avivu nám odlétalo v šest hodin ráno. Na letišti jsme si malinko pospali a odpočali naposled v Izraeli. Poté už jsme jenom nastoupili do letadla a dopočítávali poslední sekundy na území Izraele.

Minimálně pro mě to byl nezapomenutelný zážitek a určitě stálo za to jet se podívat do této nevšední země. Pokud budu mít možnost, okamžitě se do Izraele pojedu znovu podívat.

Autorka je studentkou Gymnázia ve Světlé nad Sázavou

Autor: Michaela Poláková