Toaletní papír – můj každodenní přítel

Lenka Čtvrtečková

Kdo z vás ví něco o historii toaletního papíru? Vsadím se, že skoro nikdo. Přitom ho každý den používáme a byli bychom celkem nešťastní, kdyby z našeho života zmizel. Nikdy neuvěřím drsným a zarostlým trampům, že jim dělá potěšení používat v přírodě listy nebo noviny. Upřímně řečeno ani jedním z těchto materiálů se pořádně neutřete. A už vůbec nebudu myslet na pocity malého Pepína z filmu S tebou mě baví svět, kterého tatínek utíral smrkovou větvičkou. To už je opravdu lepší ten lopuch, ať už s beruškou, nebo bez.

Přemýšlela jsem nad tím, co asi lidé používali před vynálezem toaletního papíru. Bylo to přesně podle receptu co dům dal, nebo raději co příroda dala. Mohla to být vlna nebo konopí, ruka omývaná v řece, hadry, dřevěné hobliny, tráva, seno, písek, mech, sníh, kukuřičné slupky nebo mušle. Zní to jako noční můra v dnešní době voňavých, hebkých a třívrstvých toaletních papírů. Je mi líto, že nelze vysledovat v historii konkrétního člověka, který jako první dostal ten geniální nápad vyrobit měkoučký a těžko protrhnutelný toaletní papír. Navrhla bych ho totiž na Nobelovu cenu a nechala bych si jeho jméno vytisknout na tričko.

Naštěstí nejsem ve věku, abych pamatovala válku a věděla, jak tento problém řešili tenkrát. Bohužel ale jsem ve věku, že pamatuji doby minulého režimu. Tehdy, dnešní světe div se, byl i toaletní papír občas k nesehnání. Stejně jako z té doby nenávidím dušenou mrkev a hrachovou kaši, tak nesnesu myšlenku na náhradu toaletního papíru novinami. Je to nehygienické a vrcholně nepříjemné. Tenkrát se prodával v malých balíčcích za 3,- Kčs. Cenu tiskli do kolečka v pravém dolním rohu. Vidím to jako dnes. Nevím, jestli moje babička tehdy měla někde známé, ale jakýmsi záhadným způsobem před rokem 89 získala slušnou zásobu tohoto papíru. Trvalo mi pak asi deset let, než jsem jí vysvětlila, že tohle opravdu nebudu používat, když vím, že na světě existuje něco lepšího. Po letech to konečně pochopila a pokaždé před mým příjezdem uklidila hnusný lisovaný balíček a nahradila ho něčím normálním. Naštěstí už dávno svou tajnou zásobu spotřebovala a mě dnes při příchodu na její toaletu nehrozí žádný kulturní šok.

Možná si říkáte, že jsem se zbláznila, když přemýšlím o něčem tak běžném, jako je toaletní papír. Ale pozor! Něco tak obyčejného dokáže sblížit lidi a dokonce i národy. Minulý rok jsem byla na dovolené ve Skotsku. V této zemi je, na rozdíl od České republiky, naprosto výjimečné, aby někde na veřejných toaletách toaletní papír chyběl. Z toho jsem měla velkou radost a také jsem to po návratu vyprávěla jako jeden z největších zážitků rodičům.

Představte si, že na všech záchodech tam MĚLI toaletní papír! Přesto ale kdesi na severu v jednom malém městečku nebyl. Na toaletách u benzínové stanice jsem potkala pět žen různých národností. Dvě Angličanky, jedna Němka, jedna místní a já. Turistka z Německa nás všechny solidárně už před vstupem upozornila, že papír chybí. To od ní bylo nesmírně milé, protože není nic nepříjemnějšího než zjistit jeho absenci až příliš pozdě. Nastala hromadná panika. Bez toaletního papíru to přece nejde! Naštěstí jsem tam byla já se svou českou zkušeností, kterou ani dobré skotské poměry neodnaučily sebou papír tahat všude. Rozdělila jsem tedy svoje zásoby mezi turistky a večer v kempu jsme měly malý mezinárodní mejdan.

Jsem možná postižená. Toaletní papír je něco, co nikdy nezapomenu vzít sebou, ať jedu kamkoliv. Mám hrůzu z toho, že bych musela použít noviny nebo ten profláknutý lopuchový list. Jsem určitě zhýčkaná. Kupuji si totiž zásadně třívrstvý, nejlépe s nějakou vůní a barevný. Moje babička to nechápe. Moje matka to nechápe. Moje kamarádky to chápou. Mají stejné postižení jako já.

Autor: Pavla Janoušková