Život českého vojáka v Iráku

Hned na úvod se zajímám, jak se z obyčejného kluka stane profesionální voják. K mému překvapení je to naprosto jednoduché. Stačí si jen přečíst inzerát v novinách nebo v jiných médiích a zaslat přihlášku. Uchazeč musí projít konkurzem o třech fázích. První jsou zdravotní testy, druhé jsou fyzické testy a pak se jde k ústnímu pohovoru, kde zájemcům nabízejí volná místa.

Nejnáročnější je fyzický test, kde musí uchazeč dělat sedy lehy, skok z místa, přítahy na hrazdě a po určitou dobu jezdit na rotopedu. Zda se voják zúčastní zahraniční mise, se určí až později na velitelství. Tam vydají přesný rozkaz, který ročník a který útvar vyšlou do určité mise. V poslední době je nejvíce sledovanou zahraniční mise v Iráku, jež je zastoupena Koalicí mnohonárodních sil a Výcvikovou misí NATO. Tato operace působí v Iráku od března 2003, kdy byla zahájena operace Irácká svoboda. Hlavním úkolem je stabilizace bezpečnostní situace, obnova bezpečnostního sektoru a základních správních funkcí země. Návratem poslední části 4. kontingentu bylo také ukončeno působení Armády České republiky v irácké Basře. Mezi vojáky, kteří se z takové mise vrátili byl i Jan Beránek. Nyní působí u útvaru 1923 v Pardubicích, kde se specializují na dělostřelectvo. Honza do Pardubic v létě dojíždí denně a v zimě tam má zajištěné ubytování.

Docela mě zajímalo, jak se vojáci dorozumívají a zda mezi nimi není jazyková bariéra. „Než jsme odjeli na misi do Iráku, měli jsme zajištěný intenzivní kurz angličtiny a arabštiny, abychom se tam nějak dorozuměli“, říká Beránek. Ale na druhou stranu přiznává, že jistá slovní bariéra mezi zahraničními jednotkami byla. „V průběhu akce jsme měli k dispozici slovníky, takže jakákoliv komunikace byla přes ně. Ale občas mi postačily ruce a nohy. Prostě jakkoliv. Ale hlavní bylo, že jsme si rozuměli,“ dodává s úsměvem. Kladete si také otázku, jak asi čeští vojáci v Iráku žijí? Pro české vojáky bylo připraveno ubytování v podobné ubikaci jako jsou buňky umístěné na stavbách. Pouze se tomu říká korimek a jsou v něm ubytováni tři vojáci. Vojáci byli rozděleni na směny a dále na čety. Čtyři čety obsahovaly čtyři družstva, která měla na jeden den celou směnu a takto se střídaly stále dokola.

Ve svém volnu mezi směnami měli vojáci k dispozici i jiné aktivity. V areálu byla posilovna, která byla podle slov vojáka Beránka, hojně navštěvována. Vojáci si tak udržovali dobrou fyzickou kondici. Zhruba měsíc před odletem domů, si zřídili kurt na plážový volejbal, což moc potěšilo i Honzu, protože hraje volejbal závodně. Když jsem se ho ptala,co mu tam nejvíce chybělo, odpověděl jednoznačně. „Myslím, že mě i ostatním, asi nejvíc chyběla rodina a hned po ní přátelé“. Podle Jana Beránka není problém najít si mezi ostatními vojáky kamarády, protože i Arabové a Iráčané, i když nemají rádi cizí vojska, se s Čechy normálně bavili a byli moc milí. „Navíc jsme tam například jezdili každý týden hrát s Brity fotbal, a to nás zase víc sbližovalo“, dodává Beránek.

Čeští vojáci pobývali jen na své základně, žádné výjezdy nedělali. Po okolí a přímo do Basry jezdili jenom Britové nebo Dánové. Češi na to neměli techniku, střežili letiště a základny. K vybavení celého areálu patřily připravené betonové bunkry. Když byla na obzoru střela, tak se všichni museli schovat do úkrytu. „Nejhorší útok byl, když střela dopadla padesát metrů ode mě. To se celá zem zachvěla a já se sklonil automaticky k zemi“, říká Honza. Co v Iráku vojáci zažili, si asi nikdo z nás nedovede představit. Na tu realitu tam nedokáže žádný kurz vojáka připravit. „Stalo se tam, že se pár lidí po prvním útoku hned sesypalo. Někteří lidé nejsou na takové prostředí zcela připravení,“ míní Honza. Vojáci tam každý den bojují s teroristy a mnohdy nasazují své životy.

Největší obavy o vojáky mají však jejich nejbližší. I Jan Beránek musel rodinu obeznámit se svým rozhodnutím, že odjede do Iráku. „První reakce byla, že jsem blázen, když tam chci jet. Ale pak jsme to víc a víc rozebírali a už si na to zvykli. Dvacet tři let jsem byl doma a chci se podívat do světa a být nějak užitečný. A tohle je krásné spojení obojího dohromady“, říká Honza. A to už se do mého rozhovoru s Janem přidává i jeho sestra Monika Beránková. „O Honzu jsme se moc báli. Prvních čtrnáct dní o sobě nemohl dát vědět, protože na ně stále intenzivně útočili. Takže to byly trošku nervy. Ale potom už měl občas přístup na internet, tak už to bylo díky mailům veselejší“, říká Monika.

Nejen Janova rodina si oddechla, když se v červnu čeští vojáci z Iráku vrátili. Někdo rozumnější by řekl, že přece nešlo o život. A vidíte, zrovna šlo. Ve středu 30. dubna, kdy mnozí v Čechách šli pálit čarodějnice, zemřel v Afghánistánu jeden z českých vojáků. Vláda to poslancům při schvalování vyslání mise protichemické jednotky do Afghánistánu zamlčela.

Autor: Šárka Nevoralová