Jihlavská radnice nabídne výstavu fotografií Václava Havla

Výstava se koná ve dnech 26. ledna až 29. února ve vestibulu a velké gotické síni jihlavské radnice. Český dokumentární fotograf Oldřich Škácha se narodil 16. října 1941 v Praze a je známý především díky fotografiím Václava Havla a dalších osobností z oblasti politiky a kultury.

Věnuje se také portrétní a dokumentární fotografii.
V roce 1959 se vyučil fotografem v družstvu Fotografia. V letech 1959 až 1963 vystudoval Státní grafickou školu v Praze. Nastoupil jako fotoreportér do časopisu Svět sovětů (1964-1966, poté pracoval jako svobodný fotoreportér pro různá nakladatelství a instituce jako filmová studia Barrandov, Svobodné slovo, Mladý svět a další. Po roce 1969 mu byla činnost komunistickým režimem znemožněna. V šedesátých letech se sblížil s osobnostmi okolo Václava Havla a v roce 1990 se stal jeho osobním fotografem.

Jak jste se poznal s Václavem Havlem?
Někdy v 60. letech ve filmovém klubu na Národní třídě, potom na sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde byl i Vaculík, Klíma, Kliment a další. Všichni svorně prokleli komunisty, nerazantněji Vaculík a nejintelektuálněji Václav Havel. Dostal jsem se k nim jako přítel Pavla Kohouta. Já Pavla znal už někdy od roku 1964 z Realistického divadla a ten mě tam pozval.

Jak se vám Václav Havel fotil?
Ideálně, neměl absolutně žádné připomínky. Je to i věc taktu, protože když cítíte, že mu není dobře, nebo chce projednávat nějakou diskrétní otázku, tak prostě zmizíte. Nikdy mi nepoložil stéblo před fotoaparát, nikdy se nestalo, že by mi řekl: "Teď ne!" V roce 2003 když odcházel z funkce jsem nu řekl, že ho prostě budu fotit dál. A on mi odpověděl: "Když ti za to stojím...".

V roce 1969 vám sebrali pas, netiskly se vaše fotografie v médiích. Co jste dělal až do sametové revoluce?
Různě. Fotil jsem i svatby, tím jsem se živil až do chvíle, kdy tam zjistili, že jsem nežádoucí osoba a zakázali mi přístup na Staroměstskou radnici. Dělal jsem například lesníka a zahradníka na Kratochvíli, kde mi práci nabídl můj kamarád Aleš Krejča. Řekl mi: "Ona ti moc pšenka v Praze nepokvete, co?" a já mu povídám: "Člověče, ne. Nikde mě nepublikujou, nikdo mě nechce." Tak jsem šel dělat pomocníka zahradníka, což byla bezvadná léta. V té době byla Kratochvíle neznámý a zpustlá a jezdili tam za námi kamarádi z Prahy. Dělali jsme tam večírky, taky se zvonilo v poledne v neděli až do chvíle, kdy jsme měli na 1. máje konflikt. Bohužel jsme netušili, že to je tajemník OVKSČ. Dostal facku, zakázal zvonění a my jsme měli napadení veřejného činitele. Naštěstí to někdo tenkrát ututlal díky zahradníkovi, který měl prsty všude. Mezitím jsem jezdil na Sázavu a stýkal se s partou ve složení Havel, Klíma, Kliment, Kohout. Jezdil jsem i na Hrádeček a fotil všechny ty lidi.

Měl jste možnost zůstat v zahraničí. Proč jste zůstal v Čechách?
Fízlové mi neustále nabízeli, ať vypadnu z téhle republiky. Ba dokonce nás jednou chytli s Ondrou Otčenášem, když jsme na Šumavě hledali nějaké lokace, kde by se dal točit film. Tam nás zadrželi a obvinili nás z pokusu o násilný přechod státních hranic. Dali nám pokutové bločky, já je nalepil na pohled a poslal to své přítelkyni do Prahy. Ten pohled nikdy nedošel, ale v roce 1982 jsem byl u výslechu a žoviální estébák mi povídá: "Proč vy vlastně neodjedete? Máte tam kamarády, od Kohouta počínaje a Formanem konče." A já, že se mi nikam nechce. A on najednou povídá: "Vy už jste se jednou pokusil o násilný přechod státních hranic!" a vyndal ze šuplíku ten pohled. Já věděl, že je to blbost, že jsem žádnou hranici překračovat nechtěl, jenže s nimi diskutovat nemělo cenu. Když jsem v roce 1968 odjel, tak jsem byl v Paříži téměř půl roku, ale prostě mi to nesedlo. Dělal jsem v německé televizi. Chtěli tam s námi udělat rozhovor, protože moje přítelkyně Štěpánka se vracela ze Švýcarska. A oni chtěli natočit, jak okupaci prožívá ona ve Švýcarsku a já v Paříži, kde jsem fotil. Dávali za to pět tisíc marek. Tenkrát mi zavolal Kohout a řekl mi: "Nedávej žádný rozhovor, protože jak tě znám, tak ty se určitě vrátíš". Druhý den jsem jim řekl, že ne, a oni mi nabídli sedm tisíc marek. Já jim ale řekl, že nejde o peníze, že to prostě dělat nebudu. Oni to vůbec nemohli pochopit. Tehdy to v Československu nebylo ještě jasné. Pořád jsme doufali a hloupě se domnívali, že je tu ještě nějaká naděje, že ještě něco změníme. Vrátil jsem se a v roce 1969 mi sebrali pas a bylo vymalováno.

Jak jste se dozvěděl, že Václav Havel zemřel?
Bohužel. Týden před tím jsem měl jet na Hrádeček a v neděli ráno mi z Hrádečku volali, že Václav je po smrti. Tak jsem se sebral a vyrazil do Prahy a už začaly fotky, fotky, fotky. Abych pravdu řekl, neměl jsem ani možnost, aby mi to všechno došlo. Ale moment, kdy to na mě padlo a kdy jsem brečel, byl Vladislavský sál, kde byli senátoři, poslanci a diplomatický sbor a taky tam stál generál Sedláček, kterému je přes devadesát. To je chlap, kterého Němci zavřeli, komunisti zavřeli, stál v pozoru jako socha a hrála hymna, zahalená rakev, v tu chvíli to na mě padlo. Jinak jsem byl neustále v běhu. To bylo Hradčanské náměstí, kostel sv . Víta, telefon od Dáši a Ivana Havla kvůli fotkám do Lucerny. Tak jsem jel domů, připravil fotky do Lucerny a odtud jsem jel do Strašnic na rozloučení. Do toho přijížděli cizinci s žádostmi o fotografie z Charty. Až teď, když vstoupím do Švancenberského paláce ve Voršilské, tak si najednou uvědomím, že Václav už tam není. Je tam sice ještě kancelář do 1. února, ale už tam chybí ta malá, drobná postavička Václavova.

Vystavoval jste v Paříži, Istambulu, New Yorku, Tel Avivu. Jaké to je pro vás vystavovat v Jihlavě?
Jsem rád, že město Jihlava tuto výstavu pojalo jako poctu prezidentovi. Dřív nebo později se na něj zapomene, ale žádný jiný prezident vyjma T. G. Masaryka neudělal pro naši zemi tolik. Jako prezident naší malé zemičce uprostřed Evropy vybudoval ve světě úžasnou pozici. Jihlava zaplaťpámbůh patří k městům, které si uvědomují význam Václava Havla a to je, myslím, důležité.

Autor: Eva Vorálková