Kryštof Michal: Oceněním je, že jsme vydrželi šestnáct let spolu
Kapela Support Lesbiens se v rámci Lick It Tour zastavila v pátek 31. října i v Jihlavě. I-deník Vysočina-news vyzpovídal zpěváka kapely Kryštofa Michala.
Po kolikáté už v Jihlavě vystupujete?
My jsme zde hráli kdysi v klubu, který se jmenoval Avantgarda. To jsme byli profláklí hned z kraje – to se říkalo v Praze, ale my jsme zde hráli snad už v roce 1994, nevím, jestli i předtím. A několikrát ještě v klubu a za staré éry, než jsme se znovu dali dohromady v roce 2000. Ten klub Avantgarda byl takový temný, špinavý, tam se taky hrálo dobře. Ale ten, mám takový pocit, už dlouho není.
Proč jste si jako předkapelu pro jihlavský koncert vybrali Clou?
My už jsme spolu chtěli hrát dlouho, známe kluky od začátku. Jsou mezi námi velmi pozitivní vztahy, bavíme se spolu rádi a jsme lidi, kteří si spolu mají o čem povídat. Nejsme úplně mimo mísu navzájem.
Plánujete s Clou další vzájemnou spolupráci?
Nevím, to může vzejít v budoucnosti, v tuto dobu spolu zatím nic naplánovaného nemáme. Bude tohle turné a pak plánujeme odpočinek, protože toho máme dost po roce a půl. Ani novou desku ještě neplánujeme.
Procestovali jste svět, kde se Vám líbilo nejvíce?
Nějak zásadně jsme svět neprocestovali, ale je pravda, že jsme kdysi dávno byli na pár místech. Mně se docela líbilo ve Vídni, kde jsme hráli s jednou newyorkskou kapelou. To byl výborný koncert, byli to mí velcí vzorové. Teď naposledy jsme byli v New Yorku a tam se nám taky docela líbilo.
A nějaké oblíbené město v naší republice nemáte?
Ono se to strašně mění těmi šestnácti lety, spousta míst zanikne a stále se to mění. Ale samozřejmě jsou místa, kam jezdíme rádi, jsou určité kluby, letní parkety, kam jezdíme rádi. Jsou místa, kde jsou lidé zvyklí se scházet přes léto, protože to tam tak je zavedené. A pak jsou samozřejmě festivaly, pivní slavnosti a vinobraní a to bývají volné akce, kam se lidi především chodí bavit.
Posbírali jste spousty ocenění, kterého si vážíte nejvíce?
Zajímavá otázka… Pro mě to není ocenění. Je to osobní ocenění toho, že jsme šestnáct let spolu vydrželi, to pro mě má asi největší hodnotu. Ty ceny jsou fajn, ale musím se přiznat, že mají většinou hodnotu v okamžiku, kdy jsou divácké. Kdy si to člověk může přímo spojit s tím, že někdo zvedl telefon a vyhlasoval to, tak je za to člověk vždycky vděčný. Jinak ta cena jako taková má spíš úlohu, že je pěkná, že pěkně ozdobí nějaké místo v bytě, ale to je tak všechno. Ten Anděl je hezký, jsem rád, že ho mám doma. Nějakým způsobem to je ocenění toho, že to mělo smysl, že jsme se do hudby kdysi dávno dali. Ale není to disciplína, která by se hrála o ocenění. Je tu spousta kvalitní hudby, možná ještě kvalitnější, než produkujeme my, a spousta dobrých muzikantů může zůstat nadosmrti neoceněná v tomto smyslu. Spousta alternativní hudby, byť třeba neposlouchám mainstream, ale poslouchá to většina lidí, tak ta hudba může být skutečně velmi kvalitní a nemusí dosáhnout žádných zásadních úspěchů. Může být daleko přínosnější než to, co je tisíckrát oceněno, protože to sleduje mainstreamová část populace. Ale takový je svět, s tím se nedá nic dělat. Ty ceny buď dávají diváci, a nebo akademie. Ta akademie – a tak to asi cítí i spousta lidí viděno klasickým příkladem amerických Oskarů nebo českých Lvů, chce hodnotit na základě vzdělání v oboru. Tím pádem by to měla být cena daná odborníky. I když samozřejmě nejsou všichni totální odborníci na všechno. Tak ta cena nebyla o tom, že by ji nedostal někdo, kdo je aktuálně zrovna tak oblíbený, že by přebil něco, co má cenu nebo umělecky objektivně větší hodnotu. Tak proto bych ty ceny nerad přeceňoval, ale pro nás má význam fanoušek jako takový a tím pádem si toho nesmírně vážíme, i když to přijde od české akademie. Protože to jsou ve finále fanoušci také.
Jak vymýšlíte jména svých desek a písniček?
To je zajímavá otázka. Je to samozřejmě o nápadu. Člověk hledá spojení, ať už s obsahem textu nebo slova. Je to aktuálním stavem v kapele, tím, co děláme, o čem se bavíme, co se nám líbí, co nás trápí… Nedávno jsme například řešili téma jazyk.
Jak jste se dostali k natočení soundtracku k filmu Máj?
Zavolal nám František Brabec a řekl, že by stál o setkání s námi a že by nám chtěl něco předložit. My jsme tehdy ani netušili, co on dělal v té době. A o tom, co dělal, zřejmě přemýšlel dlouho, protože film měl z větší části natočený a řešil jakou hudbu. Tak nám to nabídl, my jsme o tom dlouho přemýšleli a vzali to.
