PŘÍBĚH: Za minutu do Londýna a zpět

Zkouškové období jsem v červnu zvládl nad očekávání dobře, pak jsem celé prázdniny (prací) poctivě zaceloval díry na svém finančním kontě a dva týdny před startem nového akademického roku jsem se měl vydat na prázdniny do Velké Británie. Zaplatil jsem skoro týdenní pobyt v Londýně, vše zařídil, sbalil. A pak? To víte, že to neproběhlo (vůbec hladce)…


Je to takřka obligátní novinářské téma. A letos jsme ho zpracovávali znovu. Už ani nevím, kdy to bylo. Snad někdy ve druhé půlce července. Zkrátka: zase zkrachovala jedna z českých cestovních kanceláří. Její jméno neuvádím. Jednak není podstatné a jednak jsem ho zapomněl.

Rozjel se obvyklý kolotoč. Zkoušeli jsme sehnat majitele zbankrotované cestovky. Už si nevzpomínám, jestli ho někdo nakonec uhnal. Pak pojišťovnu. A následovaly obvyklé dotazy. Jestli byla kancelář pojištěná. Jestli ti, kteří neodjeli, dostanou své peníze zpátky. Kolik lidí je teď s cestovkou v zahraničí. A co s nimi bude.

Obligátní kolečko otázek jsme tedy s kolegy absolvovali. Nic skandálního jsme tehdy nezjistili. Klienti své peníze dostali zpátky a z ciziny se všichni bez úhony a vplném zdraví vrátili domů. A pro mě celá – ničím zásadní – epizoda vyvrcholila tím, že jsem domů zpráce odcházel půl hodiny po konci pracovní doby. Což není úplně špatný výsledek.

Podobných úkolů jsem vnásledujících týdnech absolvoval ještě desítky. Telefonáty spolitiky, policisty, záchranáři, úředníky a kdoví, ským ještě. A díky (kvůli) nim desítky stran textů a odvysílaných minut. Pak nastal předposlední zářijový týden. Konečně volno.

Nejdřív pár dní doma a potom skoro týdenní pobyt vLondýně a okolí. Měl jsem ho zamluvený docela dlouho. Snad už od července. Vše zarezervované, zaplacené. Libry doma vzásuvce vyměněné, dokonce i cestovní připojištění zařízené.

Blížila se sobota – den odjezdu. Na autobus jsem měl v Humpolci čekat přesně v 10.30. V pátek odpoledne jsem vytáhl tašku a sbalil do ní pár svršků. Okopíroval jsem si doklady. Pro případ, že bych náhodou přišel o originály. Libry jsem si chtěl rozdělit do dvou peněženek. Co kdyby mi část finančních zásob někdo ukradl.

Sedl jsem si tedy ke svému pracovnímu stolu a začal hledat svou starou odrbanou peněženku, kterou jsem už před lety vyměnil za novější.

A najednou si skoro náhodou všimnu: mám nový nepřečtený e-mail. Od cestovní kanceláře, se kterou mám za 18 hodin jet. Zprvu mě to nijak nerozhodilo. Zprávu otevírám. Vypadá jako reklama. Začnu ji číst. „S politováním Vám tímto oznamuji, že k dnešnímu dni je CK XYZ (název cestovky neuvádím) nucena ukončit svoji činnost,“ stálo v ní.

Čtu dál. Nic zásadního už ale z mailu nezjistím. Nezjistím dokonce ani to, zda zájezdy, které mají odjíždět v sobotu, ještě odjedou, nebo se ruší. V první chvíli mě zpráva skoro až rozesmála.

Vytáčím telefonní číslo do cestovky. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté,… Zkouším i pevnou linku. Nic. Najednou se necítím pobaveně. Běhám po domě, křičím, jsem nervózní a nadávám (hlavně těm, kteří za můj problém nemůžou).

Do kanceláře se už nedovolám. Ani jejímu majiteli na mobil. Telefon mi nikdo nezvedá ani v pojišťovně. Dál nadávám. A stále intenzivněji. Dokonce vztekle odmítám i nabízenou večeři. A to mám kuře na paprice velmi rád.

Snad po hodině mi konečně berou telefon aspoň v pojišťovně. „No, ten zájezd se bohužel ruší,“ dozvídám se nakonec. Asi nezním moc příjemně a sympaticky. „Peníze byste ale měl dostat zpátky,“ snaží se mě aspoň trochu ukonejšit operátor.

A dál už je to nuda. Ještě chvíli nadávám, pak se ještě pohádám i s dokumentem přiléhavě nazvaným Oznámení škodní události zpojištění odpovědnosti, který je prý potřeba vyplnit pojišťovně poslat co nejdřív.

Pak už ale vztek pomalu ustupuje. Nakonec si dám říct a sním i opakovaně nabízené kuře na paprice. Večer se pak definitivně uklidním po třech pivech s kamarády.

O dovolenou jsem sice přišel. Ale teď s odstupem dvou dní už to beru docela sportovně. A dokonce na zmařeném zájezdu nacházím to pozitivní: (Nebo se o to aspoň snažím.)
1) Beztak bych se v Británii nevyspal. Sice neuvidím Buckinghamský palác, ale aspoň doženu spánkový deficit.
2) Londýn není na konci světa, vypravit se tam můžu kdykoli.
3) V sobotu ráno volali zpojišťovny. O své peníze nepřijdu. Na účtu mi mají přistát už v pondělí.
4) A hlavně: jak říkal – když jsem ještě závodně plavával – můj trenér po zkažené rozplavbě: „Jirko, když nejde o život, jde o h***o.“ A ano, měl pravdu.

P. S.: Pokud se ještě chystáte na dovolenou, přeji vám, ať se vydaří!

Autor: Jiří Svatoš Článek může obsahovat komerční sdělení.


Komentáře

Váš komentář článku...

Zadejte vaše jméno
Zadejte váš email
Zadejte komentář
ARCHIV ZPRÁV
ne 25.09.2016 18:00




0 +
 
VOUSATÝ LENIVEC

Hlavní zprávy