Žil jsem jiný život ve vlastním životě, říká Ondřej Ruml

Měl jste už od dětství sen, že budete zpěvákem, nebo to přišlo až s věkem?

Já jsem si to tajně přál a ono se mi to splnilo. Dá se říci, že jsem živým důkazem toho, že dětské sny se plní. Pocházím z Jablonce nad Nisou a tam jsem dělal muziku jen tak pro radost, protože mě to bavilo. To mi bylo dvanáct a dnes je mi dvacet sedm a dělám muziku patnáct let a nic jiného mě nezajímá. Před těmi patnácti lety bych si nikdy nemyslel, že se stanu nějak slavným.

A co Vás přimělo k tomu, že jste se do soutěže tohoto typu přihlásil? Říkáte, že jste hrál v kapelách ve svém městě a najednou taková změna?

Hrál jsem jen po okrese a jeden čas jsem měl i pět kapel, protože jsem chtěl hrát co nejvíce. Muzicíroval jsem s takovými menšími kapelami a stále jsem jen pokukoval po těch hlavních, větších kapelách. Prostě tam byly kapely number one a my jsme se chtěli hrozně dostat mezi ně. A když jsme se pak jakoby dostali skoro už mezi ně a začali na nás chodit lidi, tak jsme samozřejmě chtěli víc. Také se nám ale stalo, že jsme přijeli někam do většího města, například do Hradce a přišlo pět lidí, protože nás tam nikdo neznal. Tak jsme si řekli - aha, musíme do Prahy. Vydal jsem se do Prahy na konzervatoř a myslel jsem si, že tam to přijde. Ale ono nic nešlo. Byl jsem na konzervatoři třetím rokem a už jsem působil i v pražské kapele a stále to nebylo to pravé. Já nevím, jak jsem si to tehdy představoval, ale zaprvé to nevycházelo finančně a za druhé ani jsem vlastně nedělal, to co jsem dělat chtěl. Ve třetím ročníku jsem si říkal, že mám ještě tři roky, a pak bude absolutorium a do té doby se určitě něco stane a bude to dobré. Najednou bylo absolutorium a nic se nestalo. Opravdu jsem z toho začínal být mrzutý a měl jsem takový skoro rok, kdy jsem měl takovou existenční „depku“. A tehdy mě napadlo, že já se tou hudbou asi opravdu nikdy živit nebudu. Budu si zpívat s kapelou a sem tam si zahraji v muzikálu nějakou mini roličku.

A jak Vás napadlo přihlásit se zrovna do X-factoru?

Potkal jsem na ulici svého kamaráda, kterého jsem už od svých dětských let. On mi řekl, že je nová soutěž, kam mohou jít i vokální kapely. Navrhl mi, abych postavil vokální skupinu a přihlásil se. Doma jsem přemýšlel a rozhodl jsem se, že půjdu sám. Alespoň nebudu muset nikoho přemlouvat a nikoho organizovat. Budu sám svým pánem, takže jsem se přihlásil sám a došlo to tam, kam to došlo.

Trvalo vám rozhodování dlouho?

Když byla první, druhá a třetí Superstar, tak jsem hodně odolával. V předvečer prvního castingu do X-factoru jsem byl rozhodnutý, že tam nepůjdu. Sice jsem měl podanou přihlášku, ale byl jsem u kamaráda v Českém ráji a bylo tam opravdu krásně. Tak jsem zavolal své přítelkyni Radce, aby tam přijela za mnou, že bychom mohli jet zítra na výlet na Ještěd a do zoologické zahrady. Ale Radka mě přesvědčila, abych na konkurz šel, když už jsem se přihlásil. A tak jsem ráno, jako jeden z prvních, stál před Kongresovým centrem v Praze a šel na casting.

Když se tak zpětně ohlédnete, změnil byste některá svá rozhodnutí ohledně vstupu do soutěže?

Klidně. X- factor mě šíleně bavil.

Co Vás na tom nejvíc bavilo?

Nejvíce mě bavilo to, že jsem si žil takový svůj jiný život ve vlastním životě. Na pár chvil jsem si mohl užít něco, co neobsahuje starosti všedního světa, ale jenom ty starosti toho vnitřního světa a tím bylo zpívání v soutěži. V pondělí ráno vstaň a zavolej panu Kumžákovi a řekni mu, jakou budeš zpívat písničku. Večer je párty. V úterý máš korepetici, ve středu, ve čtvrtek zase a v pátek je zvuková zkouška v hale. V sobotu je „projížděčka“ a v neděli už je přenos. A když nevypadneš, tak v pondělí ráno zase voláš panu Kumžákovi a zase jedeš na novo. A to je prostě skvělé. Tomu se nedá nic upřít.

Plánujete vystupovat v nějakém muzikálu?

Budu zpívat v Johance z Arku, která se bude od nového roku obnovovat v divadle Kalich. Bude to postava Raimonda, kamaráda Johanky z dětství. Budu alternovat s Petrem Mukem. Nebo spíš já budu alternovat Petra Muka (smích). Moc se na to těším.

V X-factoru jste prošel několika přímými přenosy. Míváte stále ještě trému? Pokud ano, máte před koncertem nějaký rituál?

Opět jsem měl dnes trému. Já se samozřejmě snažím, aby to nebylo poznat, protože lidi by neměli být rušeni tím, aby si říkali, ježíš ten je nervózní. Musí mít co nejlepší zážitek z muziky, takže by měl umělec působit jako by byl na jevišti doma. Učím se to celý život, aby to tak působilo. Dneska jsem opravdu trému měl, až mi z toho bylo trochu špatně.

A máte proti tomu nějakou obranu?

Pomáhá mi, když zhluboka dýchám. Pak mi dnes hodně pomohli kluci, kteří se vrátili z večeře. Hned byla jiná atmosféra, když jsme to zamluvili. Neměl jsem tak čas přemýšlet o tom, co bude, až přijdu na jeviště. Dneska jsem měl trému obrovskou. Na přímých přenosech to bylo taky tak. Časem jsem si samozřejmě zvykl na prostředí a naučil jsem se naložit s tím, že člověk zpívá před miliónem a půl lidí. Takže mi to potom už ani nevadilo, ale stejně ta tréma je vždycky. Kdo nemá trému, tak si buď vymýšlí, a nebo nevím (smích).

Je na české hudební scéně muzikant, se kterým byste si chtěl zazpívat?

Miluji a zbožňuji Anetu Langerovou. Když zpívá, třeba v rádiu, všeho nechám a jenom blaženě poslouchám. Nikdy jsem se s ní osobně nesetkal. Vlastně jednou jsem ji potkal, když jsem ještě chodil na konzervatoř. To jsem ji potkal na chodbě. A moc se mi líbila jako človíček svojí skromností. Tak s tou bych si rád zazpíval. Ale také samozřejmě s Danem Bártou a s dalšími lidmi, kteří mě nějakým způsobem oslovují. Ještě mě napadá Hana Hegerová a Marie Rottrová. To bych ale mohl začít jmenovat jednoho za druhým.

Je vyloženě nějaký druh hudby, který nemáte rád?

Druh hudby, který vyloženě nemám rád? To jsou takové ty diskotékové písničky na jednu sezonu. Jsou toho stále plná rádia a člověk nechápe proč a co to znamená. Ne, že bych to nenáviděl, ale když to slyším v rádiu, tak to přepnu někam jinam.

Jaké teď máte plány do budoucna?

Moje plány do budoucna byly takové, že dnes na mě sem do Světlé přijde hodně lidí. I když to teda moc plné nebylo(smích).

Na Světlou to bylo opravdu plné...

Na Světlou to bylo plné? Opravdu?

Opravdu ano..

Kolik má Světlá obyvatel?

Přibližně sedm a půl tisíce…

Tak to přišlo docela dost lidí. Takže ten sál je asi naddimenzovaný, že? (smích)

Asi tak nějak.

Tak to jste mě velice potěšili.

Jak pokročily přípravy na Vaší desce?

Dneska jsem shodou okolností dodělával jednu písničku. Můj kamarád, Patrik Karpentský, kytarista z kapely Toxique, vždy přijde s nějakým hudebním motivem – harmonickou složkou - a já na to stavím melodickou složku písničky. Máme už takových třináct demo snímků. Jeden nebo dva už mají i text. S těmi texty to bude ještě dlouhá cesta.

A vy si píšete texty sám?

Jeden mám zrovna rozdělaný. Mě to tak najednou nateklo do hlavy a sloku jsem napsal během pěti minut. Bohužel ji mám už asi čtrnáct dní rozpracovanou a nejde mi pokračovat.

Máte už předběžné datum vydání desky?

Já bych to chtěl dokončit, co nejdéle to půjde, abych na to měl hodně času. Ale firma mě tlačí do určitého termínu, takže bych ji měl mít do konce listopadu hotovou.

Jaké vystoupení spíše preferujete? Klubová vystoupení komornějšího rázu nebo haly a stadióny, v jakých jste zpíval v soutěži?

Spíš asi ty kluby jsou lepší. V klubech vidíte na každého člověka. I když dneska mě hodně pralo světlo do očí a to mi vždycky hodně vadí. Ale už je mi to nepříjemné to osvětlovači kazit, když si s tím dal takovou práci. Ale mám raději, když vidím lidi a jejich bezprostřední reakce a vidím, co to ještě potřebuje a nebo naopak, co ne.

Na Vašich fandovských stránkách jsem našla jeden krásný komentář k Vaší osobě. Dovolím si ho odcitovat.
Ondro: Až se na mě budeš usmívat z maxi plakátu nějakého muzikálu, kde budeš zpívat, beru památník a jedu za tebou. A dovoluji si celýmu světu říct, že ty jsi nejlepší zpěvák na světě! Věz, že to nejsou jenom poblázněný fanynkovský řečičky. Míša.

Jak se díváte na své fanoušky, které jste díky soutěži získal? Znáte se s některými třeba i osobně?

Protože po X-factoru to bylo všechno hektické, tak ještě nemám své webové stránky. Ale fanoušci to nevydrželi a udělali mi takové stránky, které se jmenují malyraj.xf.cz. Dělá to nějaká paní, která vytváří v životě své první stránky a opravdu si na tom dává hodně záležet. Je tam i fórum, kde si povídají. Teď už z toho udělali Ondřejovu Lhotu a já jsem starostou. Najdete tam též obecní kroniku, kde je fotoreportáž z X-factoru. Je to sranda. A jak jsi se ptala, jestli jezdí na koncerty, tak pár z nich už bylo asi na třech koncertech. Upekli mi i kytaru z perníku s nápisem Don´t worry, be happy. Mám od nich i čokoládové cédéčko, které je takovým předvojem toho platinového (smích). Jsou opravdu skvělí.

Autor: Šárka Nevoralová