Cyklistika je dřina, míní Milan Plocek

Kdy jste začal závodit?
Já jsem to jako žák základní školy nejprve zkoušel v oblasti fotbalu, hrával jsem dva roky za tehdejší Zbrojovku Brno. Ve čtrnácti mi rodiče koupili galuskového favorita a ihned jsem se přihlásil do oddílu cyklistiky. Provozoval jsem ji aktivně do osmadvaceti let. Mezitím jsem absolvoval dvouletou vojenskou službu v Dukle Louny, oženil se a přestěhoval z Brna do Žďáru nad Sázavou.

Proč jste skončil tak brzy?
Měl jsem rodinu a bylo potřeba se o ni starat, tak jsem se definitivně rozhodl ukončit závodění a věnovat se jenom pořadatelství. Dělal jsem ročně i několik závodů: Ligu Vysočiny, O pohár Škrdlovických skláren, cyklokros, kriterium, krajské přebory a etapový závod pro dorostence.

Jak vznikl závod Vysočina?
V roce 1996 mi nepřidělili pořadatelství Mistrovství republiky v silniční cyklistice mužů, nepodařilo se to ani o rok později, a tak jsme se se synem dohodli, že uděláme svazu takový trucpodnik. Během tří měsíců jsme zorganizovali první ročník a od té doby pokračujeme až do letošního 12. závodu. Mezitím jsme v roce 1999 uspořádali Mistrovství republiky v časovce a silničním závodě jednotlivců pro ženy i muže a byli jsme v roce 2001 nápomocni v organizaci Závodu míru. Tehdy se stal Žďár nad Sázavou poprvé etapových městem.

Kdo vám s Vysočinou pomáhá?
Samozřejmě nejvíce spolupracuji se synem a v době závodu se zapojí celá rodina, já, manželka, syn, snacha, dcera i dvě nejstarší vnučky. Jako rodina se můžeme jednodušeji pochválit a taky si vynadat, pokud něco neklape.

Vaše děti jsou taky sportovně založené? Dcera osm let jezdila závodně na kole a syn dvanáct. Vnoučata k cyklistice moc nevedu, neboť mám obavy, aby v rámci tréninků nepřišla k úrazu. V dnešní době je strašně velký silniční provoz a ne každého baví se před ním chránit a jezdit v lese nebo na cyklostezkách. Ty navíc neslouží jenom cyklistům, ale chodcům, pejskařům a bruslařům.

Bylo pro vás těžší závodit nebo pořádat závody?

Pořádání závodů před revolucí a před tak velkým po revolučním rozmachem v automobilové dopravě bylo jako procházkou růžovým sadem. Dneska je potřeba spousta povolení. Odbory dopravy krajského úřadu, Žďáru nad Sázavou, Nového Města na Moravě a Bystřice nad Pernštejnem mi musí vydat povolení pro jednotlivé tratě, dále potřebuji mít souhlasná vyjádření od samotných měst, vyjádření od policie, správy a údržby silnic a dalších subjektů jako je třeba ZDAR nebo zemědělské družstvo, jejichž komunikaci chci použít. Všechno je nákladné, musíme provést dopravní značení, zařídit pořadatelskou službu, policisty, městské strážníky, hasiče. Protože v Česku dopravní značka nic neznamená, tak chci všude mít i fyzickou osobu, aby se předcházelo smrtelným úrazům a nehodám. Z toho mám strach. Kdyby k něčemu takovému došlo, nejenom tady ve Žďáře, ale kdekoli v republice na těch masových akcích, tak by se podstatně zpřísnily povolovací jednání i pro nás jako pořadatele Vysočiny.

Došlo už někdy k takovému smrtelnému zranění?
Tady u nás ne, ale jinde se jich pár stalo. V Lidicích se zhruba před pěti lety konalo Mistrovství Evropy sluchově postižených, měli sice uzavřenou trať, ale německý turista se tam přece jen dostal a zabil německého cyklistu. Vznikly z toho soudní tahanice jak v České republice, tak v Německu. Setkal jste se během pořadatelské kariéry s dopingem? Stalo se mi jenom dvakrát, že mé závody kontrolovali dopingoví komisaři, a to na Mistrovství republiky v roce 1999 a na loňské Vysočině. V obou případech byly vzorky negativní, což je samozřejmě ku prospěchu akce. Podle mě je doping špatná věc, ale komisaři se moc soustředí na cyklistiku a třeba kulturistika nebo vzpírání a ostatní sporty jsou daleko méně sledovány. Případy z hokeje, basketbalu, fotbalu prakticky nikdo nezná. Některé preparáty jsou moc úzkostlivě vybírány. Pokud dá někdo dítěti Ipekarin, tak je to v pořádku, ale když si to do nosu nakape cyklista, objeví se to jako pozitivní vzorek. Je strašně moc vybraných látek a tím pádem hodně možných případů. Cyklistika je náročný sport, fyzicky i psychicky, takže není divu, že si někdo občas něco vezme a modlí se, aby nebyl vybraný na kontrolu.

Jak se změnila úroveň cyklistiky od dob vašeho mládí?
Kopce jsou stále stejné, ale dnes je daleko lepší vybavení, ať už na mechanické bázi nebo v otázce komponentů, kola jsou nyní zhruba o třetinu lehčí. Dnešní cyklisté, kteří chtějí prorazit, musí podstatně více trénovat, než se trénovalo za nás. Najezdí větší počet kilometrů a jednotlivé etapy jsou také delší, jedna etapa je v průměru dlouhá dvě stě kilometrů. Jednorázové závody se pohybují i těsně pod 300 kilometrovou délkou, což představuje sedmihodinovou zátěž.

A vy stále jezdíte na kole?
Na kole už se vůbec nepohybuji. Ani mi to nechybí, s přípravou každoročního etapového závodu strávím jedenáct měsíců, čtrnáct dní po závodu mám volno, ale pak se vrhám do účtování a přípravy dalšího ročníku. Zajišťuji ubytování, stravování, píšu žádosti, abych dostal podporu od krajského úřadu nebo jednotlivých měst, kde se závod jede. Tato města samozřejmě všechny náklady nepokryjí, takže hledám sponzory. No, není to jednoduché.

Jak byste srovnal českou a světovou cyklistiku?
Každá cyklistika má v nějakém období svou vynikající osobnost. Máme Kreuzigera, Raboně, před pěti lety to byli Svorada, Padrnos, Konečný, Hruška, Anderle, můžu pokračovat přes Škodu, Klasu, Smolíka až k Veselému. Otázkou je vždycky, jak a kde se cyklista uchytí, pokud se dostanou do zahraničních profi týmů, může se mluvit o úspěchu. My máme oproti Francii nebo Itálii velmi malou členskou základnu, takže vstupujeme do světa větší ctižádosti a konkurence.

Kam podle vás že míří česká cyklistika?
Cyklistů ubývá. Je to jednak z toho důvodu, že žijeme v době počítačů, mobilů, techniky, na sport nikdo nemá náladu, dále kdo se věnuje sportu, skončí většinou na střední škole nebo na učilišti, protože dojíždí a nemá čas. Taky tady panuje obecná nechuť ke sportu. Obzvlášť ta cyklistika je taková nejtvrdší a nejtěžší záležitost z těch běžných sportů, je to zkrátka dřina.

Autor fotografií: Tomáš Marek

Autor: Lucie Pátková