Den otevřených dveří v Sázavce

Obec Sázavka je vzdálená asi devět kilometrů od Světlé nad Sázavou. Žije v ní 330 obyvatel. Do 1. července 1964 se jmenovala Smrdov. Tento výraz pochází ze staroslověnského „smerdové“, což je pojmenováním pro „dělný zemědělský lid zúrodňující zemi“. Obec je v písemných pramenech připomínána v době Přemysla Otakara I. v roce 1226.

Objekt školy prošel v uplynulých měsících rozsáhlou rekonstrukcí, jak se říká od střechy až po hlavní vchod.
Škola má pamětní knihu z roku 1828, psánou ještě kurentem. Školy před polovinou 18. století byly u nás zřizovány jako školy farní. Až v důsledku reforem Marie Terezie a jejího syna Josefa II. jsou zřizovány na českém venkově trvalé školy jako obecní instituce. Školní obvody byly tehdy ale rozsáhlé. Školní obvod tehdejší smrdovské školy (obec nese název Sázavka až od 1. července roku 1964) sahal až k vesnicím Chraňbož, Malý Hroznětín, Dobrnice... Tedy k obcím, které se nacházejí dnes vlastně na samé hranici s Kutnohorskem. Nevím, komu z nás by se chtělo ráno ještě za tmy a v zimě, tedy v době, kdy žáci mohli jedině školu navštěvovat, vydat se třeba na sedmikilometrovou i delší cestu do školy. A kdysi zimy byly jak se patří - mrazy a všude sněhové závěje, v nichž se malý školák ztrácel. Kdysi to děti dokázaly. Na Den otevřených dveřích ale přišli i ti, kteří třeba už menší (školní obvod se postupně se vznikem dalších škol zmenšoval), ale podobnou trasu, každý den také absolvovali - v době druhé světové války a v poválečných letech.
Až roku 1879 byla postavena nová škola na místě dnešní budovy. Otevřena byla za velké slávy,tak jak se to tehdy hojně dělalo, 16. září 1879. Jak se můžeme dočíst ve školní kronice: „střílelo se z hmoždířů, všechna okna ve škole a na blízké faře byla osvětlena svícemi, ozdobena věnci, všude vlály prapory...“.
Kronika také uvádí jména učitelů, kteří na škole působili. Byli to vesměs lidé zapálení nejen pro školu,výuku mladých generací, ale dokázali přiložit ruku k dílu v obci všude tam, kde bylo třeba. V prvé řadě na škole samotné. A že toho bylo, vypočítává opět sama školní kronika. Těch oprav! Vždyť každou chvíli něco padalo.Vylézt na střechu a něco tam opravit se muselo kdysi i několikrát za zimu.
Učitelé malotřídních škol byli také ti, kteří se podíleli na rozvoji kulturních činností a národopisných zvyklostí v obci samotné. V tom také tkví jejich důstojná historická úloha. Ať jako amatérští divadelníci, muzikanti, kronikáři, knihovníci, ale třeba i jako včelaři... Pan učitel a pan farář byli na vesnici nositeli a propagátory kulturních tradic našeho národa. Vedli k tomu v prvé řadě i své žáky. Vlastně je tomu tak na mnohých místech i dodnes.
Mnozí z učitelů stále žijí v myslích svých žáků, jako byl učitel Bohumil Říha, český spisovatel, mj. autor známé Honzíkovy cesty, učitelka Marie Pacholíková, učitelka Marie Myslivcová, učitel Miroslav Merenus, velký divadelník a muzikant a vpravdě dobrá duše celé obce a řada dalších, kteří na škole působili v dobách společensky složitých, za první a druhé světové války, v nelehkých poválečných dobách... Byli vpravdě průkopníky nových myšlenek, nových cest. To vždycky učili i své žáky. Udržovali národopisný odkaz českého venkova.
Mnohým návštěvníkům k jejich životu přidal osud dnes už mnohý křížek a hůlku do ruky jako pomůcku při chůzi. Mnozí jen těžko hledali místo, kde sami po pět let sedávali. Tu sobotu 23. ledna letošního roku se mnozí z nich setkali i s těmi, s nimž se neviděli třeba od doby, kdy školní škamna opustili. A jak jsme mohli mezi nimi zaslechnout 1 + 3 se nejlépe ukáže na starém dobrém velkém počítadle a známé „Máma mele, Ema nese mísu, táta má jablko ...atd.“ se stejně nejlíp učí ve slabikáři tehdy jako dnes, ve světě zahlceném informační a komunikační technikou. Dnes je škola krásná, moderně vybavená, má svoji jídelnu, tělocvičnu... A tak co jejím žákům dnes popřát. Asi jen to, aby se jim ve škole líbilo a hlavně, aby je dobře připravila do života a oni aby mohli s vděčností na ni po celý život vzpomínat jako ti, kteří ji v sobotu 23. ledna navštívili.

Úvodní foto: Dominantou obce je kostel sv. Jana Křtitele s dochovaným gotickým presbytářem. Je veden jako kulturní památka.

Autor: Milan Pilař