Hudba dokáže vyjádřit všechno, říká Vladislav Beran

Mohl byste našim čtenářů říci něco o sobě?

Narodil jsem se v Praze, ale většinu svého nejútlejšího mládí, do svých šesti let, jsem strávil ve Světlé. Potom jsme se přestěhovali do Prahy. Můj otec byl povoláním inženýr architekt. Původně pracoval na ministerstvu veřejných prací, kam se také po třicátých letech znovu vrátil pracovat. Tady ve Světlé začal ve dvacátých letech podnikat. Asi největší stavbou, kterou ve Světlé udělal, je přístavba radnice, myslím tu levou část. Zajímavé je, že když před několika lety přistavovali i tu pravou část, tak použili jeho projekt, ale museli ho otočit na druhou stranu. Je to sice trochu symetrické, ale nakonec to vypadá pěkně. Kdyby se teď postavil na náměstí a rozhlédl se, hodně by se zasmál a řekl: „I vy kujóni, co jste to tady udělali." Ale měl by určitě radost, protože tenkrát se to lidem nelíbilo.

To tak vždycky bývá…

Takže potom samozřejmě kolem třicátého roku to tady nešlo vydržet. Místní stavitel, pan Herink, tehdejší majitel hotelu Koruna, byl velmi rád, že otec odtud odešel.

Takže mezi nimi byla konkurenční rivalita?

To víte, byli tu ve Světlé dva stavitelé a mezi nimi to byla veliká konkurence. Tak se otec nakonec přesunul zpět do Prahy na ministerstvo.

A vy jste šel s ním?

Ne. Já jsem tady musel chvíli zůstat, protože jsem se narodil na konci října a mě do školy v Praze vzít nechtěli, protože jsem byl moc mladý. Tak jsem začal chodit do školy tady. Moje matka byla místní rodačka, dcera kamenického mistra Josefa Podpěry. Otec tady ve Světlé začal podnikat a postavil si domek. To je ten první domek za tratí směrem na Josefodol. Na místní škole byl řídícím můj prastrýček, tedy babiččin bratr, takže nebyl žádný problém s mým přijetím do školy. Ba naopak, i mí kamarádi ze školy byli mladší, než jsem byl já. Tady se na to tak nekoukalo jako v Praze. Koncem října jsme se přestěhovali zpět do Prahy. A tam, když už jsem začal chodil do školy, tak mě přijmout prostě museli.

A kde se vzala vaše velká láska k muzice?

Asi to vše začalo, když jsme bydleli v Praze. Otec pracoval celé dny na ministerstvu a moje maminka měla pomocnici v domácnosti, takříkajíc děvče k ruce. Když měla volnou chvíli, tak seděla u piána a hrála. Tím se na mě pravděpodobně ta muzika tak podepsala.

Takže vás k hudbě de facto přivedla maminka…

Ano, přesně tak. Když jsem chodil do třetí třídy, tak řekla, že se budu učit hrát na klavír. Ale já jsem se tenkrát postavil proti jako kluk a odpověděl, že na piáno hrají jen ženy. V té době jsem to totiž viděl jen u mé maminky a babičky. Nakonec mi tedy vysvětlily, že muži hrají také. Tak jsem to zkusil a kupodivu mě to za nějaký čas začalo hodně bavit. Jenomže otec, jak byl stále vyšší ministerský úředník, viděl, že se řemeslník uživí lépe než muzikant.

Co jste šel tedy potom studovat?

Otec mě nenechal jít na gymnázium, ale na tzv. měšťanku, dnešní druhý stupeň. Kdo chtěl studovat dál, na odbornou školu, tak musel mít čtvrtou třídu měšťanky. Mě dali na průmyslovku, na strojařinu. Abych pravdu řekl, bavilo mě to. A nakonec to bylo dobře. Když jsme za války v roce 1943 maturovali, tak nás hned zařadili do letňanské Avie, kde vyráběli vojenská letadla. Jeden z protektorátních ministrů, Emanuel Moravec, za to, že v roce 1942 zabili Heydricha, daroval můj ročník narození 1924 Hitlerovi. Dal nás jakoby k dispozici na práci v německé říši.

Takže jste musel nastoupit na nucené práce do Německa?

Já jsem měl štěstí, že jsem byl v té Avii, protože nás tam potřebovali. Jinak, kdybych býval šel na konzervatoř, kam jsem chtěl původně, tak mí kamarádi konzervatoristé museli všichni do Německa na práci. A leckdo z nich se už domů nevrátil.

Co jste dělal po válce?

Moje maminka samozřejmě chtěla, abych studoval dál na vysoké škole. Chtěla ze mě mít pana inženýra. Ale otec řekl, že mám oprávnění, abych dělal řemeslníka, například instalatéra. Dokonce už mi sehnal mládence, který by se mnou dělal instalatérské práce. Víte, někdy je dobré rodiče poslechnout a někdy to dobré není.

Kdy jste se začal zabývat muzikou trošku blíže?

V době, když jsem začal chodit na průmyslovku, najednou jsem poznal spoustu krásné muziky a začal jsem se zajímat o orchestrální hru. Nejvíce mě ale zaujala flétna. Dvojí vzdělání, hudebníka a technika, mě vedlo k tomu, že jsem se o flétnu zajímal jak z uměleckého hlediska, tak z technického. Protože hudební nástroj vyžaduje neustálou odbornou péči, naučil jsem se nejdříve odstranit menší závady, ale později i značné poškození nástroje. Nakonec to dopadlo tak, že přišel rok 1948 a já byl zrovna v té době druhým rokem na vojně, tudíž jsem byl v armádním uměleckém souboru. Sice jen jako voják, ale už jsem byl „profík“.

A co jste dělal po vojně?

Dělal jsem konstruktéra ve vagónce, ve smíchovské Tatře. Mezitím jsem začal objíždět různé soutěže, kde mi řekli, že potřebují muzikanty do orchestru a že mám na víc, než jen konstruovat vagóny. To imponovalo mému nadřízenému, který za mnou přišel a gratuloval mi. Šéf mě nakonec uvolnil a odešel jsem do Moravské filharmonie, která tenkrát byla stará tři nebo čtyři roky. Nakonec jsem se tam i oženil. Protože jsme nedostali byt, tak jsme se ženou odešli do Ostravy, kde se budoval nový symfonický orchestr a samozřejmě byl lepší, než ten olomoucký. Poté se Ostravský symfonický orchestr přejmenoval na Státní filharmonii Ostrava a o pár let později na Janáčkovu filharmonii Ostrava. Tak jsem se dostal do Ostravy. A představte si, my tam zůstali pětadvacet let. Potom jsem šel do důchodu, mimochodem o čtyři roky dříve, protože jsem měl tzv. penzi za výsluhu let.

Když jste bydlel tolik let v Ostravě, jak jste se nakonec ocitnul zde zpátky ve Světlé?

Já jsem tu zdědil tento dům, takže roku 1980 jsme se se ženou přestěhovali zpět do Světlé. Jednou jsem v Ostravě kamarádovi řekl: „Člověče, já jsem nikde nebyl tak dlouho jako tady v té Ostravě," a ten se jen smál. No a podívejte se. Ve Světlé jsem už dvacet osm let.

Co vás vedlo k tomu, že jste začal učit ve zdejší Základní umělecké škole?

Tak ten předčasný důchod byl nižší než ten starobní. Tím pádem mě napadlo, že bych mohl učit. Nejdřív jsem učil klavíristy a pomalu jsem si zaučoval děti na flétnu, protože na tu tady skoro nikdo nehrál. Dodnes není v našem okrese oficiální učitel, který by to učil, a přesto mají žáci znamenité výsledky.

Stále ještě dáváte hodiny?

Ano, pan ředitel chce, abych ještě učil a chce mi dát i některé klavíristy. Víte, člověk dokáže ještě dost zahrát a učit i s nadšením. Asi je to i tím, že mám moc rád děti, i když žádné nemám.

Máte nějaké žáky, kteří se muzice věnují i nyní a mají značné úspěchy?

No, já mám některé jako své děti. Dneska už to jsou i tátové od rodin. Jeden hraje v Národním divadle, druhý hraje v Japonsku a další například v Ostravské opeře. Někteří byli skutečně jako moje děti.

Kromě flétny a klavíru hrajete ještě na jiné nástroje?

K flétně patří pikola. To je více méně to samé, pouze v menším provedení. Byl jsem nucen učit zobcovou flétnu jako přípravný dechový nástroj. Ke klavíru mi nejvíce šly varhany. Když jsem jako student přijel do Světlé na prázdniny, tak jsem chodil hrát do kostela k panu Oldřichu Vlčkovi.

A v orchestru jste vystupoval pouze s flétnou?

V orchestru jsem byl vedoucí skupiny fléten, tedy sóloflétnista. Flétny bývají buď dvě, tři a nebo čtyři. Podle toho, co jsme hráli. Když to byl Mozart nebo Dvořák, tak byly dvě flétny, ale když tam byl Martinů nebo Janáček, tak to už musely být čtyři flétny. Před orchestrem jsem hrál mnohokrát jako sólista večera. Ale na těch velikých koncertech jsem hrál tak jednou za pět roků. Ono to nejde, aby člověk hrál sólo každou sezonu, když tam hrají takoví hudební velikáni jako Hudeček nebo Suk.

Já vím, že vy máte takový neobvyklý koníček. Prý sbíráte flétny…

Tady došlo k takovému propojení té strojařiny a techniky s hudbou. Ale povím vám jedno. Jak člověk propadne hudbě, to je jako droga. A je to horší než droga. Ta hudba musí z člověka ven. Nebýt toho, že jsem se dal na muziku, tak by ze mě nejspíš byl smutný slušný konstruktér. Mě totiž vždycky zajímalo jak, kdy a kde je flétna udělaná. Jednou jsem se pokusil i flétnu vyrobit.

A povedlo se?

No, vypadalo to jako flétna. (smích) A dokonce to i hrálo. Když jsem byl ještě v Avii, kde jsem měl spoustu volného času, tak se tam dalo leckdy něco vyrobit. Flétny se také za tu dobu hodně změnily. Znáte třeba kytaru?

No jéje. Já jsem na ní hrála v ZUŠ osm let.

No dobře. Tak si vezměte hmatník u kytary. Jak jsou nahoře blízko sebe ty pražce, tak se dávají čím dál tím více od sebe. A to je u flétny to samé. Samozřejmě jsou nějaké korekce a ty se stále zdokonalují. Já se vždy věnoval spíše dějinám nástroje. Sledoval jsem, jak původně jednoduchý nástroj byl vylepšován živelným přidáváním klapek až k neúnosné míře. Konec tomu udělal flétnista a vynálezce, Theobald Böhm, který v polovině 19. století vytvořil zcela nový nástroj podle akustických výpočtů. Nástroj se pochopitelně hned neujal. Byl drahý a zvukově se odlišoval od naměklého zvuku staré flétny. Vznikaly nové konstrukce spojující výhody starého a nového systému, ale vymizely stejně jako starý systém.

A kde berete nové úlovky do své sbírky?

Pár kousků jsem sehnal často přes inzerát. Mnohokrát jsem se také seznámil se zajímavými lidmi, kteří mi ledacos o tom nástroji nebo o jeho původním majiteli řekli. Taky se mi stalo, že to byli častokrát i osobnosti české hudby jako například Otakar Kádner, profesor pražské univerzity.

Vím, že máte nejraději orchestrální hudbu, ale najde se mezi nimi někdo, koho byste rád vyzdvihl? Mám na mysli určitého muzikanta, zpěváka, skladatele…

Řeknu to asi takto, kdo by neměl rád Mozarta. Mozartovy koncerty jsem hrával s naším orchestrem. Když jsem měl sedmdesátiny, tak jsem hrál jeho koncert dokonce i tady ve Světlé. Rád vzpomínám na spolupráci s panem Průšou.

Takže u vás tedy vítězí Mozart?

Miluji Mozarta, Dvořáka a také Brahmse. Hudba dokáže vyjádřit všechno. Dovede být tokem řeky a za chvíli skákajícím skřítkem. Hudba dovede být uštěpačná, lyrická, zamilovaná, poté veselá. Například Beethoven stále hledal v hudbě smysl života. Muzika je zkrátka mnohoznačná. Momentálně mám rád hudbu, která se rozplývá jako tok řeky. Je to druh hudby, která má obrovský duchovní náboj. Třeba teď jsem si koupil Mp3 přehrávač. Taková maličká věcička a já si můžu díky ní leccos poslechnout i v posteli.

Když jste celý život s orchestrem cestoval a poznal pár krajů, jste vůbec spokojen s životem ve Světlé? Je tu něco, co byste rád vyzdvihl a nebo naopak co byste rád změnil?

Jednu věc bych tu rád změnil a budu za ni bojovat. Ale nemám čas a nemám moc sil, abych se k tomu dostal. Dokonce už jsem o tom mluvil i s paní starostkou. Rád bych změnil znělku místního rozhlasu. Bim, bam, bam, bim, bam, bam. Máme zde významného rodáka Jelena. Byl to také amatér, ale byla to významná osobnost. On byl spolu se Škroupem a s dalšími iniciátorem prvních česky zpívaných oper v Praze. Víte, jak je ta pasáž pocestného, kam se noha šine, tak bych tam dal jen ten začátek a trojhlasně. Jedná se mi o technickou záležitost. Ono to nakonec stačí dát na Mp3 nebo na flashku a přenést to tam.

A co se vám zde naopak líbí?

Se Světlou jsem prozatím velice spokojen. Tady se vždycky tradovalo, že jsou tady zlí lidé. Ale já si to nemyslím. Jako jinde, jsou tu dobří i zlí lidé. To máte tak, když je někdo nešťastný a nedovede se uzavřít do sebe, mlátí kolem sebe vzteky. O to tu jde. Prostě člověk by měl být vděčný za každé ráno. Měl by být vděčný za to, že je takový, jaký je. A měl by mít rád všechny lidi. A měl by mít rád i ty, které rád nemá. Já vždycky, abych nemusel říkat, že je nemám rád a nebo že je nenávidím, tak vždy říkám, že k nim mám nechuť. Pan prezident Masaryk to ještě lépe formuloval. Vždy říkal, že je to nepěkný člověk.

Autor: Šárka Nevoralová