Je náboženství přežitkem?

Můj dědeček rád vzpomínal. Když přišla řeč na vyučování

náboženství ve škole, vybavil si přísnou, bezvýraznou, nemoderně oblečenou ženu středního věku, která si do hodin přinesla učebnice a ukazovátko. Tímto nástrojem si vynucovala pozornost a často jím i pohladila ruce zlobivců. Mně osobně se z mého dětství vybaví linkovaný sešit plný razítek, do kterého jsme si pravidelně zapisovali. Zbytek hodiny jsme bedlivě naslouchali. A jak je tomu dnes? Na otázky, týkající se výuky náboženství dětí a mládeže v dnešní době, bude odpovídat P. Tomáš Holý, duchovní správce římskokatolické farnosti svatého Prokopa ve Žďáře nad Sázavou I.

Pane faráři, jak v posledních letech probíhá výuka náboženství ve farnosti svatého Prokopa ve Žďáře nad Sázavou I., kde působíte jako duchovní? Na jakých místech se vyučuje a kolik dětí do náboženství dochází?
V posledních zhruba patnácti letech se náboženství vyučuje na všech základních školách ve Žďáře nad Sázavou, a to na obou stupních. Výuka zde začíná už od první třídy. Právě v tomto ročníku startuje celý blok přípravy ke svátostem, takže je ideální, když s nástupem povinné školní docházky začne prvňáček navštěvovat i hodiny náboženství. V loňském roce navštěvovalo náboženství v naší farnosti zhruba sto deset dětí, což bylo podle statistik bohužel nejnižší číslo žáčků za posledních patnáct let. Se stejným problémem se však potýká většina farností.

Jak probíhá samotné vyučování? Existují nějaké manuály či osnovy, které jsou závazné?
Výuka probíhá vždy jednou týdně po dobu čtyřicet pět minut, což je běžná vyučovací hodina. V předešlém roce vyučovalo šest katechetů, kteří jsou placení školskými zařízeními. Rád bych poděkoval zástupcům místních základních škol za jejich vstřícný přístup k výuce. Co se týká obsahu předmětu, tak katecheté vyučují pomocí osnov pro výuku římskokatolického náboženství, které jsou schváleny Českou biskupskou konferencí a mají celostátní charakter. Materiál je sestaven s důrazem na toleranci k lidem jiných náboženských vyznání a na rozvíjení ekumenických postojů. Jeho součástí je metodika, pracovní listy a učebnice. Zároveň se také snažíme také vyučovat pomocí zážitkové pedagogiky a interaktivních metod, které jsou v dnešních školách běžné. Podle mého názoru jde o to, aby si dítě samo zakusilo a pochopilo Boží přítomnost a existenci. A ta se prostřednictvím pouhé teorie vnímat nedá. Takže se mnohdy stává, že děti v hodinách hrají hry, vytváří společná díla, secvičují divadlo či společně vyrazí i na nějakou víkendovou nebo prázdninovou akci.

Pokud se rodiče rozhodnou přihlásit své dítě do náboženství, co pro to mají udělat?
Nejjednodušší cestou pro přihlášení do náboženství je zkontaktovat duchovního správce farnosti. V naší farnosti je to buď telefonicky na čísle 566 625 943, nebo přímo osobní návštěvou farního úřadu ve středu odpoledne v úředních hodinách. Rozvrh výuky náboženství se stanovuje koncem prázdnin ve spolupráci s místními školskými institucemi, takže platná varianta visí s novým školním rokem ve vývěsní skříni kostela a také na webových stránkách farnosti www.zdarskefarnosti.cz.

Od roku 2010 se zpřísní podmínky pro vyučování na základních školách. Učit prý budou moci jen absolventi magisterských programů. Jak tato situace zasáhne samotný předmět náboženství?
V současné době vyučují náboženství v naší farnosti katecheté, které mají buď vzdělání v podobě teologické fakulty, nebo katechetický kurz pořádaný biskupstvím brněnským. Každý měsíc se účastní pravidelných katechetických formací, které vede pan děkan z Nového Města na Moravě P. Jan Daněk. Navíc povolení k výuce je udělováno biskupstvím v podobě „Kanonické mise“, kterou se každý vyučující prokáže před začátkem výuky na základní škole. Od roku 2010 však dojde ke změně podmínek a požadavků na vyučující. Bude však na každém představiteli školy, jak se k této situaci postaví. Jedna z možností je výuka náboženství ne v podobě nepovinného předmětu jak je tomu doposud, ale spíše ve formě zájmové činnosti. Někteří vyučující se však nebrání vysokoškolské studium dokončit, aby mohli vyučovat bez problémů i nadále.

Doposud jsme hovořili pouze o výuce náboženství dětí na základních školách. Jak to vypadá u dětí v předškolním věku a středoškoláků?
Děti, které ještě nenastoupily do první třídy, navštěvují se svými rodiči jednou týdně na faře malé společenství, kterému říkáme „Sedmikrásek“. Vedoucí je z řad maminek, praktikující katolička, která zapojuje různé techniky, kterými učí děti právě již od raného dětství zažívat Boží přítomnost a vidět existenci Boha v podobě okolního světa. Zapojuje různé pohádky, hry a soutěže, do kterých jsou vtaženi i samotní rodiče. Co se týká středoškolské mládeže, tak většina z nich po základní škole dochází na místní Biskupské gymnázium, kde je náboženství povinným předmětem. Vždy jednou za dva týdny se scházíme na faře v rámci „společenství“, kde s dospívajícími hovoříme na různá témata, která je zajímají, a to v podobě diskuzí nebo dotazů, na které se snažím odpovídat. Samozřejmě se snažíme zapojit i různé soutěže, interaktivní techniky, aby naše setkání nebylo jen o teorii, ale i o prožitku.

Často se setkávám se situací, kdy rodiče podporují výuku náboženství do té doby, než dítě přistoupí ke svatému přijímání. Poté docházku ukončí. Máte s tím nějaké zkušenosti?
K prvnímu svatému přijímání přistupují děti z naší farnosti ve třetí třídě. Je ale nutné, aby dítě mělo základy, aby chodilo do náboženství před přijetím prvního svatého přijímání alespoň dva roky. První svaté přijímání není konečným cílem, kterého mají děti v náboženské výchově dosáhnout. K tomuto cíli nelze dojít za pouhé tři roky přípravy ke svátostem smíření a eucharistie. Za tu dobu se děti pouze připraví k přijetí těchto svátostí. Náboženství nekončí tedy třetí třídou, ale pokračuje až do deváté. A každým rokem se cíl naplňuje více a více.

Závěrem si však neodpustím tuto otázku: Pane faráři, proč vlastně mají rodiče posílat děti do náboženství?
Odpovím Vám slovy Bruna Ferrera autora knihy „Vychovávej jako Don Bosco“: „Náboženství nedává rady na zbohatnutí, nezajistí pohodlný život, nevylepší společenské postavení, nevyřeší problémy, nevyléčí nemoci, nezachrání před přírodními pohromami. Náboženství chrání zdraví nitra. Víra dovede často měnit život a žebříček jeho hodnot. Jestliže děti zahrneme naší láskou, budou si této lásky vážit a časem se naučí všechno proměňovat v lásku. Ještě výše je potřeba seberealizace – děti potřebují mít před sebou nějaké poslání a cíl. Potřebují cítit, že jsou brány vážně, že se mohou radovat, že mohou tvořit, vážit si ceny svého života, pociťovat, že život má smysl, poslání a cenu – mohou se cítit milovanými Božími dětmi.“

Autoři fotografií: Lenka Judová, Jiří Přichystal

Autor: Lucie Pátková