Novinařina je hodně náročná práce, říká Erik Tabery

V čem byste řekl, že je týdeník Respekt výjimečný a v čem spočívají jeho silné stránky?
Podle mě je nepochybně velká síla v tradici. Respekt je de facto první skutečně svobodné médium v České republice, dříve v Československu. Ta tradice je opravdu velmi důležitá. Zároveň naprosto jednoznačně je jeho síla v investigativní žurnalistice, protože v Respektu vůbec poprvé byl použit tento druh psaní. Také si myslím, že ta výjimečnost spočívá v tom, že celých dvacet let jde o unikátní pokus psát seriózní žurnalistiku bez jakýkoliv vlivů bulváru. Tím ale neříkám, že tam není spousta chyb a nedostatků. Zároveň je jeho výjimečné postavení v tom, že jde o názorové médium. Podobné čtení tohoto typy v Česku není.

Vy jste mluvil o pronikání bulváru do seriózního média. Je možné, že se to samé stane v budoucnu i Respektu?

Já myslím, že ne, protože to by byl úplný konec toho časopisu. Respektive, dokud tam budu, tak určitě nepronikne.(smích) Čímž neříkám, že bych měl sílu tomu zabránit. Ale kdyby se tak stalo, tak bych tam nepracoval. Takže říkám ano, může se to samozřejmě stát, ale pak by to byl úplně jiný typ média.

Jak jste se vy osobně do Respektu dostal?

Studoval jsem žurnalistiku prvním rokem a psal jsem nějaký referát na seminář. Protože jsem studoval přítomnost první republiky, tak mě zaujalo, že je nějaká podobnost mezi Respektem a přítomností první republiky v devadesátých letech. A tehdy jsem se sešel s šéfredaktorem Respektu, což byl v té době Vladimír Mlynář. A ten se mě zeptal, jestli bych neměl chuť zkusit psát do Respektu. Začátky byly hodně bolestivé, i když hodně výchovné. Nevím, čím jsem tehdy pana Mlynáře zaujal. Nepřipadá mi, že bych se ptal skvěle. Spíš asi cítil, že mi je Respekt sympatický.

Ono u toho Respektu je to trochu těžší v tom, že je to médium, které je hodně kompaktní. Většinou, hlavně teď, lidé odtamtud moc neodchází. To znamená, že už se moc pracovních míst neuvolňuje. Což neznamená, že by někdo nemohl tuto práci zkusit a že by nás nemohl zaujmout a dostat příležitost. Ale myslím si, že to teď bude méně pravděpodobné. Třeba před rokem k nám přišel jeden kluk ze studií na stáž. Zaujal nás a dnes už je členem redakce. Jinak obecně musím říct, že je překvapivé, že se tvrdí opak. Tudíž, že je v Česku velký nedostatek novinářů. Pokud se někdo rozhodne dělat novinařinu upřímně a věnuje do toho svou energii, tak zde stoprocentně práci najde.

Proč si myslíte, že je v Česku nedostatek novinářů?

Tam nejde ani o to, že by nebyl zájem. Tady jde o to, že v Česku je neuvěřitelné množství médií. Teď navíc nastal ještě zlom, že kromě tištěných, je hodně projektů internetových. A navíc ještě vzniká množství digitálních televizí. Například televize Z1 musela od nuly najmout lidi. Takže tu a tam přebrala některé tváře z jiných televizí, ale jakoby ten základ tvoří tzv. zelenáči, tedy lidé, kteří začínají. A těch televizí má být dalších pět nebo kolik, což je neuvěřitelné. A zároveň u žurnalistiky je hodně velká populace lidí, kteří odpadávají kvůli náročnosti práce. Je to velmi náročné zaměstnání. Také mám obavu, že hodně deníků neumožňuje lidem růst. Takže se rozhodnou na to vykašlat a jdou jinam. Spoustu lidí také zláká chuť být viděn, a tak jdou do televize, marketingu nebo dělat tiskové mluvčí. Takže ono se to pořád nějakým způsobem hýbe.

Pokud jde o platy, tak když se v jistém směru zaběhnete, tak platy nejsou vůbec špatné. A když navíc patříte k tzv. špičce, tak jsou platy hodně nadprůměrné. Dokonce i kvůli konkurenci se platy zvyšují. Ale to je jen taková perlička. Toto zaměstnání je velmi náročné, únavné a mnohdy navozuje pocit beznaděje, protože se věci nemění, jak by si člověk přál. De facto každý den je jiný. Píšete o věcech, které se vyvíjí. Když máte chuť napsat reportáž, tak ji napíšete. Když máte chuť napsat recenzi, tak si ji napíšete. Takže ono se to hodně mění a potkáte přitom lidi nejrůznějších charakterů. Nejde o to, že by to byly celebrity. Ti lidé vás nějakým způsobem rozvíjí. Takovým člověkem pro mne byl pan Kesler, ředitel ústavního soudu. Tři hodiny strávené s ním, byly nejlepší tři hodiny, které jsem zažil. Povídali jsme si úplně o všem. Takže já toto povolání beru jako permanentní vzdělávání a rozšiřování obzorů. Je to dobrodružství a zároveň je pozoruhodné, že můžete zformulovat nějakou myšlenku, poté ji napíšete a pak čekáte, co to vyvolá za reakci. Je to nejhezčí povolání, jaké by si člověk mohl představit.

Tak to je dobře, že vás to baví…

No musí, když to děláte už jedenáct let. Nic jiného vám nezbude.

Co podle vás může taková Letní žurnalistická škola začínajícím novinářům přinést?

Tak já neznám úplně do detailů program této školy, ale rozhodně jakákoliv zkušenost, kdy se můžete bavit o tom, co to novinařina je, když můžete vidět a bavit se s těmi novináři, tak je to určitě přínos. Třeba když jsem já studoval žurnalistiku, tak mě ani moc nezajímalo, co si člověk bere z té teorie, ale vždycky mě bavily debaty s novináři. Byť měl třeba i jiné názory a nebo byl nesympatický, je stejně dobré ho vidět, poslouchat a polemizovat s ním. Takže si myslím, že jakákoliv zkušenost pro vás je cenná. Vytvoříte si kontakty, které se vždy hodí. Potom až začnete pracovat, tak na ohmatávání je málo času a prostoru. Pak jste vystaveni obrovskému tlaku a lidé vás začnou brát jako součást týmu, což znamená, že tolik nepohlíží na nezkušenost.

Autor: Šárka Nevoralová