Příběhy uprchlíků, kteří přijíždějí na Vysočinu

Někteří se s nimi svěřili zástupcům Nadačního fondu Generace 21 ještě před svým odletem do České republiky v uprchlických táborech.

Člen Národní grady v Bagdádu, řekl: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je už teď normální.“

Naiel, truhlář

Pocházíme z Mosulu. Křesťané, včetně nás, začali být už po pádu Saddáma Husajna pronásledováni. Když jsme projížděli check pointy, stříleli na nás. Jiné křesťany na check pointech přímo zabíjeli. Poznají křesťany podle jména, nemají muslimská jména, ale mají křesťanská.
May (manželka): Na check pointu zabili i manžela mé sestry a jeho bratra. Také můj strýc byl zabit, výbuchem nálože v autě použitém jako bomba. Při pouliční přestřelce stříleli po křesťanech, mého syna přitom postřelili a kulku má stále v těle a před jeho očima mu zabili kamaráda.

Na ulici náhodně stříleli do křesťanů. Naiel: Sledovali mě. Sledovali, jak jezdím do práce, stříleli na mé auto a chtěli mě zabít, vedle sebe jsem měl v autě mladšího syna, ale Pán nás ochránil. V té době nám jeden plukovník irácké armády, člen Národní grady v Bagdádu, řekl: „Už vás nemůžeme chránit, protože zabíjení křesťanů je už teď normální.“ To vše se stalo už v roce 2007. Opustili jsme tedy Mosul a po pobytu v Bartelly jsme v roce 2010 odešli do Karákoše. Tak jsme se v této křesťanské obci usadili. Poté, co jsme všechno v Mosulu ztratili, začali jsme znovu od nuly. Postavili jsme si vlastní dům, mě se podařilo rozběhnout podnikání - měli jsme živnost – tesařství, jeden syn chodil do školy, druhý pracoval - jako já pracoval v obchodě a prodával nábytek. Dcera se v té době vdala a žili jsme opět normální život.
Hned poté, co jsme dostavěli dům v červnu 2014, IS vstoupil do Mosulu. My jsme v Karákoši dál zůstali, protože jsme si mysleli, že tam IS nepřijde. Ale pak město začali ostřelovat a v den, kdy jsme utíkali při ostřelování, jsme byli svědky, jak střela zabila dvě děti a jednu ženu, kteří také utíkali. Navzdory ostřelování jsme zůstali za Karákošem v autě a doufali, že se možná situace zase uklidní. Ale pak jsme slyšeli střelbu z lehkých zbraní v ulicích a pochopili jsme, že se bojuje o ulice, byly to pouliční boje. Mysleli jsme si, že tam jsou pešmergové a pomůžou a ochrání nás, ale nebyli toho schopni. Islámský stát město ovládl 6. srpna 2014 a lidé utekli. Nejdřív jsme přebývali v pobořeném domě v opuštěné vesnici u hranic s Tureckem. Bylo to tam špatné, při dešti do domu tekla voda. Ani po čtyřech měsících tam jsme nesehnali práci, neměli jsme jídlo a peníze a proto jsme se rozhodli odejít do uprchlického tábora v Erbílu, který vznikl v nedostavěném obchodním centru Ainkawa Mall. Tam byla katastrofální situace, bylo tam mnoho lidí a nedostatečná hygiena. A pak nás přestěhovali do stávajícího tábora, Complex Ashti City 2. I zde se ale bojíme možného postupu vojáků IS.

Extrémisté v Mosulu vyhrožovali našim dětem: „Jednou vás také zabijeme!“

David, truhlář

Pocházíme z Mosulu. Bylo tam velké pronásledování křesťanů. Mnoho lidí zabili. Zastřelili i naše příbuzné. Kdyby dnes někdo přišel do mého domu, pokud tam ještě stojí, viděl by, jak je plný stop po střelách.

Můj nábytek byl plný kulek a průstřelů po kulkách. Bydleli jsme ve čtvrti Mosul Al-Jadida (Nový Mosul). V roce 2007 probíhaly těžké boje muslimských milic. Byli jsme ohroženi ze všech stran. Děti cestou do školy viděly, jak lidi podřezávají, což bylo pro děti traumatizující (dceři bylo tehdy 6 let). Viděli pobité lidi, muže, ženy, děti. Muslimové cestou do školy moje děti zastavovali a ukazovali jim sťatá těla a říkali: „Toto jednou uděláme vám.“ Kvůli tomu všemu a psychickému stavu našich dětí jsme museli odejít. Hrozila nám smrt. Dům byl na frontové linii, posetý kulkami. V roce 2007 jsme se tak přestěhovali z Mosulu do Bartelly. Tam jsme byli čtyři roky. V roce 2011 jsme se přestěhovali do Karákoše, otevřel jsem si v Karákoši obchod. Tam jsme zůstali do 6. srpna 2014, kdy na město zaútočil IS. Odešli jsme rovnou do Erbílu. Nejdříve jsme bydleli u příbuzných. Snažili jsme si najít práci, abychom si mohli vydělat na nájem. Jsem truhlář. Syn práci sehnal. Nějakou dobu jsme v nájmu byli, ale pak už jsme neměli dostatek peněz na pokrytí výdajů – nájmu, léků a dalších, a tak jsme museli do uprchlického tábora. Tam jsme dodnes.
I zde máme strach. Vidíme postup IS v mnoha oblastech vč. Kirkúku a Ramádí a útoky v křesťanské čtvrti v Erbílu. Jsme vyděšení a bojíme se tak, že nemůžeme věřit nikomu. Z tohoto strachu se mnozí zbláznili. Nemáme tu jistotu ničeho a žádnou naději. Je zde diskriminace v přístupu k zaměstnání pro lidi, kteří nejsou muslimové a Kurdové, proto tady nemůžu najít práci a uživit rodinu. Kolem tábora nejsou žádné zdi ani stráž, která by tábor chránila. Vedení tábora je kurdské, i celá oblast – nerozumíme si s nimi. Nemáme žádnou lékařskou péči. Za vyšetření kvůli cukrovce jsem měl platit 250 USD, na to nemám. Porce jídla nenaplní naše potřeby, ale dá se přežít.

Život v neustálém strachu

Emad, technický pracovník v ropném průmyslu

Žili jsme v Bagdádu, odkud jsme se po radikálním vzrůstu násilí v roce 2005 (mladší bratr byl mučen islámskou milicí) odstěhovali do Karákoše poblíž Mosulu, kde žilo mnoho křesťanů. Snažili jsme se ve městě zůstat co nejdéle, abychom ochránili domovy, ale 6. srpna 2014 Karákoš napadli vojáci IS a my jsme museli uprchnout.

To bylo podruhé, co jsme se stali uprchlíky a všechno ztratili. Od pádu Mosulu v červnu 2014 jsme byli vyděšení, protože jsme slyšeli o hrozných zločinech páchaných IS proti lidem, hlavně křesťanům. Můj vlastní bratranec byl vzat do zajetí IS (byl na cestě vedoucí z Mosulu), další příbuzný nás informoval o podřezávání, křižování a zabíjení křesťanů, o tom, že jim berou majetky. Doufali jsme, že nás pešmergové ochrání, protože slíbili, že budou bojovat do posledního muže, ale stáhli se. Dělostřelecká palba na naše město probíhala od pádu Mosulu a zintenzivnila se pár dní před naším odchodem. Rozhodli jsem se odejít, když jsme 6. srpna 2014 slyšeli pouliční boje, střelbu, dělostřelecké granáty padaly a zabily jednu ženu a dvě malé děti. Po úmorné cestě jsme se dostali do Erbílu a několik nocí spali v parku. Pak jsme se přemístili do uprchlického tábora v místní škole a dnes žijeme v uprchlickém táboře Nishtiman Complex.
Žijeme v neustálém strachu, že zítra IS vstoupí do Erbílu. Máme tři malé děti a viděli jsme, jak lidé od IS děti křižují, když odmítly konvertovat k islámu. Náš uprchlický tábor nemá žádnou ochranu, nelze zde najít práce a také je velkým problémem zdravotnická péče. Pokud něco potřebujeme, musíme sami jít a nakoupit si to. Když jsme ve veřejné nemocnici, tak se k nám chovají hodně špatně a diskriminují nás, protože nemluvíme kurdsky a jsme křesťané. Proto musíme za vše platit. Od vstupu do nemocnice, přes testy a léky. Bohužel, nevidím tu žádnou budoucnost pro nás ani naše tři děti. Od chvíle, kdy se narodili, až do teď máme v Iráku válku.

Ztratili jsme majetek i důstojnost

Ismael, pracovník Technologického institutu

Žijeme v uprchlickém táboře, který byl zřízen v horním patře jednoho obchodního domu. Manželka je v šestém měsíci těhotenství a nechceme, aby naše dítě prošlo vším hororem, jako my.

Slyšeli jsme pravdivá svědectví o osudu křesťanských dětí nebo těhotných žen – jak byli zabíjeni nebo ukřižováni. To samo o sobě nás nutí ze země odejít. Jsme hodně vyděšení, když vidíme, jak IS postupuje v provincii Anbar, a když vidíme stovky a stovky nových uprchlíků z té oblasti. Ztratili jsme všechen majetek, důstojnost, žili jsme za velmi těžkých okolností a v nouzi. Domů se vrátit nemůžeme, protože město je obsazeno bojovníky IS.
A zde v Erbílu místním obyvatelům také věřit nemůžeme, protože zdejší lidé nejsou křesťanům příznivě naklonění. Neovládáme kurdský jazyk, a když například dojdeme do obchodu a snažíme se komunikovat, prodavači se jen smějí a cenu za zboží navyšují. Žijeme v komplexu uprostřed muslimů v centru města. Jednou přišel kněz a lidé z humanitární organizace na návštěvu. Vlastníci dolních obchodů v přízemí se jim začali posmívat a urážet je. Necítíme se zde bezpečně.

Manželka i já máme vážné zdravotní problémy a potřebujeme operaci

Salim, učitel

V Karákoši jsme chtěli zůstat co nejdéle, protože nám záleželo na našich domovech. Násilí v oblasti se však stupňovalo – unesli dokonce bratrance mé manželky. Věřili jsme slibům pešmergů, že nás ochrání. Když se boj zintenzivnil a jedna žena a dvě děti byly zabity a pešmergové se stáhli, neměli jsme jinou volbu než odejít. I po cestě na nás málem spadly střely, granáty. Po cestě jsme museli projít mnoha kontrolními stanovišti. Do Erbílu jsme se dostali hladoví, žízniví a vyčerpaní.
Ani v uprchlickém táboře Ashti City 2 u Erbilu se po všem, čím jsme prošli a čím procházíme i teď, necítíme bezpečně. Ze začátku našeho pobytu jsme dostávali dostatek jídla, ale v poslední době se příděly snižují. Zatím máme co jíst, ale některé potraviny jsme neviděli dlouhé týdny či měsíce. Horší to je se zdravotní péčí. Žena má problém s cystou, já s nohou – oba potřebujeme operaci. Nemocnice je však daleko od tábora a nemáme na ni peníze. Navíc, mimo uprchlický tábor se stále setkáváme s pernamentní diskriminací proto, že jsme křesťané.

Příběh svobodných žen v Iráku je plný strachu

Halah, Salwa, Hanaa (Tři svobodné ženy)

Pocházíme z Bagdádu. Po pádu Saddáma Husajna začalo násilí vůči křesťanům. Docházelo k explozím, násilným útokům, únosům, zabíjení křesťanů z náboženských důvodů. V té době zabili naše rodiče. Jako samotné ženy jsme neměly nikoho, kdo by nás chránil, a tak jsme v roce 2006 utekly do Karákoše. Tam jsme se snažily pokračovat ve studiu, ale byly jsme outsideři. Jako sirotci, bez otce, který by nás provdal, bylo téměř nemožné se vdát. Takže jsme tam prostě jen přežívaly. Když IS zaútočil na Mosul, byly jsme vyděšené, jako ženy jsme neměly nikoho, kdo by nás chránil. Když útoky začaly, slyšely jsme děsivé příběhy, co se dělo křesťanům, o ženách, jak jsou znásilňovány nebo brány za sexuální otrokyně, a zůstávaly jsme, protože v té době ještě všichni v Karákoši zůstávali, a doufaly jsme, že pešmergové nás ochrání, protože slíbili, že neodejdou. Bály jsme se především únosu, protože v té době jsme za studiem dojížděly do Mosulu. Denně jsme jezdily do školy do Mosulu a viděly jsme, jak druhé unášejí, viděly jsme výbuchy aut s náložemi v křesťanské části Mosulu. Příbuzní z matčiny i otcovy strany byli při dělostřelecké palbě zabiti.
Ostřelování města probíhalo 6. srpna 2014, bylo velké horko a boje zintenzivňovaly. Neměly jsme jinou volbu než utéct, byť jsme nevěděly kam. Vzaly jsme doklady a to málo peněz, co jsme měly, a vydaly se na cestu. Byly jsme na cestě skoro tři dny bez jídla a koupele. Cestou jsme jiným rodinám pomáhaly nést malé děti. Děti plakaly kvůli žízni a hladu, ale nikdo jim neměl co dát. V Erbílu jsme spaly v parku. Pak jsme se doslechly, že je v blízkosti škola, kde dovolují křesťanským uprchlíkům přespat, tak jsme tam šly a později se přestěhovaly do velkého uprchlického tábora Asthi City 2. Žijeme zde v plechovém kontejneru a v tom vedru myslíme, že nám vybuchne hlava. Kurdové s námi zachází zle, jsme zde cizinci. Není to jen kvůli jinému jazyku, ale také proto, že jsme křesťané. Bydlíme za městem, takže do obchodů nebo do nemocnice je to daleko. Voda tu je, ale není pitná. Když ji soused vypil, měl žaludeční potíže. Žijeme jako v poušti, pálí tu slunce, je tu horko, prach. Stěny pálí tolik, že se jich není možné dotknout. Ale nejhorší ze všeho je strach. Jako ženy jsme vyděšené. Snaží se nám pomoci soused. Je to náš vzdálený příbuzný. On zase neví, kde je jeho žena.
Dříve jsme dostávaly nějaké základní věci, potraviny a tak, ale posledních šest měsíců jsme je už nedostaly. Kromě toho jsme dříve od jedné neziskové organizace dostávaly 30 USD na osobu na měsíc. Nyní je to už jen 17 USD.

Diskriminace kvůli jménu

Najat, vysokoškolská učitelka

Žili jsme v Bagdádu. Náš život byl od mého dětství obtížný, kvůli jménu mého otce – Israel. Všichni si mysleli, že jsme Židé.

Všude, kam jsme šli a to i ve škole, nám říkali, že jednou budeme zabiti. Po pádu Saddáma Husajna se situace ještě zhoršila a viděli jsme stovky a stovky křesťanů kolem nás unesených a zabitých. Jednoho dne přišla muslimská milice k nám a chtěli mě a bratra unést. Byl zázrak, že jsme přežili. Pak na náš dům vypálili raketu.
Mnohokrát mému bratrovi plivli do tváře kvůli jménu. Všichni moji bratři a sestry zažádali u UNHCR a dostali azyl v USA. Já se k nim měla přidat později, protože se můj manžel snažil ještě před naším odjezdem prodat majetek. Bohužel jednoho dne zmizel a už nikdy jsem ho neviděla. Doteď o něm nic nevím, ale je takřka jasné, že i jeho zabili. Do Erbílu jsem přijela s matkou, starala jsem se o ni před její smrtí. Situace v Erbílu není lepší. Mám stejný problém – jsem žena a jsem sama bez muže, který by mě chránil. Kvůli jménu se ke mně chovají zle - moje jméno je Israel – ani jsem nemohla získat práci. Další problém je jazyková bariéra, protože nemluvím kurdsky.
Stále žiji ve strachu, že někdo přijde a zabije mě. Když jdu jako žena sama venku, bojím se. Necítím se bezpečně. Když se vracím domů, jdu jinými ulicemi, abych se vyhnula sledování. Navíc mám cukrovku a potřebuji stálou léčbu, na kterou padnou všechny moje úspory. Snažím se alespoň pomáhat uprchlíkům - navštěvuji mnoho táborů a pomáhám dobrovolně ženám a dětmi, protože se cítím jako oni, i když v Erbílu žiji už delší čas.

Martin Frýdl

Autor: Martin Frýdl