Sklář Vízner: Pro řemeslo je důležitý kontakt ruky s materiálem

Co vás vedlo k tomu stát se sklářem?
V patnácti se člověk těžko rozhoduje, čím bude, spíš je k tomu doveden. Já jsem synek ze selské rodiny, kterou v padesátých letech vystěhovali, mého tátu zavřeli na Uran a mě dali do dělnického povolání. Buď jsem se mohl stát horníkem, ale já se rozhodl jít na skláře do Nového Boru. Tam jsem se v roce 1951 začal zabývat nejprve malováním na sklo, ale to jsem hned opustil a dodnes se věnuji sklu broušenému.

Jak na vaši volbu reagovali rodiče?
Rodiče to moc neschvalovali, když jsem jim sdělil, že chci být sochařem. Teď vzpomínám na tátu, jak mu asi muselo být. Nejspíš si myslel, že jsem praštěný, protože takové povolání se v selské rodině nikdy nevyskytovalo. Ale to vím až nyní, tehdy jsem si to neuvědomoval. Jsem jedináček, měl jsem zůstat na statku, v dětství jsem jezdil s koňmi, s traktorem, leccos spravit rukama jsem uměl, což se mi pak při práci se sklem vyplatilo, neboť je výrazně řemeslná.

Takže jste nastoupil do studia…
Ano, absolvoval jsem dva roky učení, pak čtyřletou průmyslovou školu v Železném Brodě a nakonec Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, která byla na šest let. Toto dvanáctileté školení ke sklářské profesi je taková výborná česká specialita. Sklářských výtvarníků, kteří mají toto školení, je v České republice jenom kolem sto dvaceti. Je to rarita, která funguje do dneška, ve světě někdy nechápaná, ale vždycky obdivovaná. Podle mého názoru vysokoškolské vzdělání nic nepřidá na talentu či dispozicích, ale člověk se naučí všeobecné kulturnosti, navíc studentský život je krásná událost. Tou získáte širší rozhled o tom, co se ve světě děje, na co reagovat. A to podle mého názoru nejde obcházet. Existují samozřejmě zázrační samouci, ze kterých jsou „michelangelové“, ale já obhajuji to školení, se kterým pak jdete do života jako profesionál.

Jak se po skončení studia vyvíjela vaše kariéra?
Řada kolegů zůstala po škole na volné noze, ale já jsem hledal nějaké místo. Nastoupil jsem do teplické fabriky, která vyráběla lisované sklo. To je krásná disciplína. Navrhoval jsem design půllitru nebo misky, která pak zkulturňovala socialisticky prostřený stůl. Její dokonalý tvar měl zvedat tehdejší životní úroveň. Když se to povedlo, vznikl krásný předmět, který lidi zasáhl, a to pro mě hodně znamenalo. Kategorie lisovaného skla je dnes naprosto vyhubená, nynější misky pochází z Rumunska, Polska, Číny, české sklo v regálech nenajdete.

Kdy jste přesídlil na Vysočinu?
V 67. roce jsem nastoupil do Škrdlovic. Tam jsem se poprvé setkal s tím, co je dokonalé sklářské řemeslo. V tamější sklárně byla v 60. letech skupina tzv. huťáků. Já jsem dovedl jenom brousit, sklářskou píšťalu jsem nikdy nedržel v ruce, takže jsem přišel docela vyjevený, ale udělalo se pár návrhů a začalo to klapat. Měli tam jiné úrovně pecí, sklovina nebyla úplně dokonalá, takže jsem přemýšlel nad dekory, které by nedokonalost té skloviny zakryly, nebo využily toho špatného, co v ní je. Proto v 68. roce vznikla kolekce předmětů, které měly zatavenou vzduchovou bublinu v sobě a ta bublina schovávala všechny nečistoty, nedokonalosti, byla třpytivá. Stal se z toho jak výrobní, tak obchodní šlágr, doteď tuto technologii někteří skláři využívají.

Kde jste v té době bydlel?
Žil jsem přímo ve sklárně, byl to takový staromládenecký život. Teprve roku 1977, kdy jsem ze Škrdlovic odcházel, mi došlo, že bych potřeboval nějakou svoji vlastní dílnu, kde bych tedy zčásti přebýval, ale hlavně bych tam mohl dělat řemeslo. Našel jsem místo pod Zelenou horou a tam jsem si postavil sklářskou boudu. Začal jsem existovat na volné noze, přestal jsem koketovat s průmyslem a věnoval se jenom své práci. Zase jsem se pokusil najít odlišný systém skel, to byla podmínka, aby člověk uspěl. Musel přijít s něčím novým, což je u skla obtížné, ale možné.

Jaké předměty jste hlavně vytvářel?
Já jsem vždycky vzpomínal na to lisované sklo. Mám v oblibě předměty, které něčemu slouží, takže jsem dělal mísy, vázy, žádné plastiky, záleželo mi na užitné funkci toho předmětu.

Kde mohli lidé vaše díla vidět?
Broušení v sobě nese velká rizika. Pokud člověk nemá managera a je neznámý, těžko uspěje. Mně se to naštěstí povedlo. V Roce 1971 jsme poprvé vyjeli na světovou výstavu skla do Ameriky do muzea v Corningu, tam je nejrozsáhlejší a dokonalé sklářské muzeum, nejenom pro Ameriku, ale i pro celou Evropu. Moje tmavé, kamenně, nedekorované sklo mělo úspěch, protože bylo naprosto jiné, než jaké se tam ukazovalo. Muzeum si hned moje věci zakoupilo. Poté přišli galeristé, bez kterých se výtvarník neobejde, protože sklo se nedá prodávat mezi textilem a boty někde v supermarketech. Dražší umělecký předmět má rád svoji galerii a v Americe byl tento problém vyřešen, sběratelé se na mě doslova sesypali, jmenovat můžu například pana Hellera z New Yorku. Byl jsem od 79. roku svázaný s americkým trhem a to trvá do dneška. Byl jsem tam asi dvacetkrát. Dostal jsem se do literatury, do katalogů a začal nepřetržitý, ale radostný souboj se zahraničními kolegy, Japonci byli velmi dobří, Skandinávci, Italové, konkurence veliká. Češi byli tehdy považováni za kvalitní skláře, což navazovalo na historii českých sklářů. Zvali nás na výstavy, američtí sběratelé nás podpořili, kupovali a umožnili fungovat. Byli jsme mladí, mezinárodní přijetí bylo příjemné. Vrcholy pro mě byly účasti na světových výstavách v Bruselu, Montriolu a Osace. Uznání z těchto výstav pro mě znamenalo světové ocenění.

V Česku jste nevystavoval?
V Česku ano, v Evropě už méně. Nejvíc se to prostě rozjelo v Americe. Čeští výtvarníci byli většinou zaměstnáni ve fabrice a dělali návrhy pro průmysl, Američané vyvinuli malou pícku a dělali to vyloženě ve svých ateliérech. U nás se na to používali řemeslníci, já jim ve Škrdlovicích jen radil, jak to mají. Ve své dílně jsem si pak už také všechno dělal sám.

A ještě pořád pracujete?
Přišla penze, práce se sklem se pomalu utlumuje, mám doma archiv. Jak člověk zraje, přichází bilanční výstavy. Pražské uměleckoprůmyslové muzeum mi před dvěma lety nabídlo velkou retrospektivu. Jmenuje se Mistři evropského skla a každý rok je představen jeden. Tím jsem si řekl, že vše uzavřu, žádné povinnosti, termíny. Jenom jsem si udržel dobrou spolupráci se sklárnou Mosser v Karlových Varech, pro které se snaží každý rok vyrobit něco nového. A v listopadu mě čeká ještě jedna cesta do Ameriky. Přišlo mi pozvání zase z Corningu, tak se na to připravuji.

Co vaše dcera, nepotatila se?
Když se mi narodila, nemyslel jsem si, že se budě věnovat broušenému sklu, to je špinavá, náročná a hlavně chlapská práce. Ale jsou kategorie jako rytiny do skla nebo skleněný šperky, ve kterých mě napadlo, že by mohla uspět. Ale má tulení ruce, nic se nenaučila, vystudovala design, dělá jenom teorii, projekty a sedí u počítače.

A to se vám moc nelíbí…
Já jsem tuto dobu nepřijal, nepochopil, nemám mobil, neumím s počítačem, mám rád rádio s jedním knoflíkem, neovládám digitální fotoaparát, pořád kupuji černobílý film a všichni si klepou na hlavu. Já jsem věčný zastánce kontaktu ruky s materiálem, což je od dávnověku nejužívanější gesto, vzít něco rukou a udělat.

Takže se dá říct, že jste tradicionalista?
To určitě, hlavně v otázce řemeslné práce, a to nejen ve skle, ale v kovovýrobě a dalších oborech. Tam začínají chybět lidi, kteří dovedou ruční práci. Patnáctiletému klukovi dnes rodiče neřeknou, aby se šel vyučit řemeslo. Ale lidé budou jednou po řemesle volat.

Jak byste zhodnotil dnešní sklářský průmysl?
O české sklo byl od 50. let velký zájem, vyváželo se do celého světa. Dnes zájem o sklo i řemeslo obecně klesá. Pícka ve Škrdlovicích, u které jsem kolikrát večer seděl, je zbouraná, sklárna v Železném Brodě zavřená, kvalitní sklo se dováží z Číny. Nikdo se ale o sklo neřízne, jen ho kreslí na počítači. Veškeré sklo se dováží z Německa a z dalších cizích zemí, domácí kultura je v útlumu. Sklo se nahrazuje plastem, jeho úloha v lidském životě se mění a já to chápu. Vyrábět ručně skleničky na pití je prostě dneska zbytečné.

Na co jste ze své práce nejvíce hrdý?
Chlubím se tím, že jsem nikdy neměl žádné učedníky. Řada výtvarníků dnes věc vymyslí a jede za řemeslníkem, který brousí v garáži. Umělec pak ten výtvor podepíše diamantovou tužkou a šup s tím do galerie. To jsem nikdy nedělal, byl jsem rád, když jsem si všechno udělal sám.

Fotografie: Jana Ševčíková

Autor: Lucie Pátková