Mši sloužil otec Siard ze želivského premonstrátského kláštera, hudební doprovod a zpěv byly v režii uskupení Výbuch. Bohoslužba, na jejímž pořádání se společně podílí havlíčkobrodská nemocnice s Oblastní charitou Havlíčkův Brod, byla dokonce inspirací i pro další místa v České republice, která tuto tradici později také zavedla.
Historie Bohoslužby za děti do dlaně u Antonínova Dolu se začala psát před šesti lety. U jejího zrodu stála primářka dětského oddělení Nemocnice Havlíčkův Brod Magdalena Chvílová-Weberová, která samozřejmě nechyběla ani na letošní mši. „Dnes si tu všichni připomínáme svátek křehkých životů, které potřebují hodně péče a hodně lásky. I přesto se však někdy stává, že je život jejich blízkých poznamenán velkým křížem,“ zmínila primářka na úvod bohoslužby.
Přítomní s pokorou děkovali Bohu za dar života i za to, že my, lidé, máme pořád odvahu život milovat, i když kromě radostí přináší i řadu zklamání. „Jediná láska bez podmínek je láska mámy a táty. Láska, která dokáže přenášet rány. Dík patří především vám, rodiče, kteří jste měli odvahu svůj boj nevzdávat a kteří věříte, i když jste ve svém životě zažili kříž,“ promlouval otec Siard.
Bohoslužba za děti do dlaně se ne náhodou koná u kapličky Ke cti Panny Marie. Vlastníma rukama ji postavil Miroslav Pernička z Antonínova Dolu, dědeček předčasně narozených dvojčátek. V těžkých chvílích, kdy se obával o zdraví svých vnoučat, prosil Boha o pomoc. Naštěstí vše dobře dopadlo, a tak jako poděkování postavil kapli u silnice spojující Havlíčkův Brod a Jihlavu.
Během posledních tří desítek let se krystalizuje skupina rodin, která vychovává dítě, jež při narození váží pod 2500 gramů, má různý stupeň nezralosti, s čímž souvisí nejrůznější možné obtíže. Jde o skupinu malých pacientů, která má své specifické zdravotní, psychické, ale i výchovné problémy. Bohoslužba věnovaná nedonošeným dětem a jejich rodičům je pak připomínkou všech rozměrů života člověka. Je věnována všem, kteří provázejí dítě od okamžiku předčasného porodu až po roky dalšího vývoje a jsou průvodci rodičů na jejich cestě nejistoty, obav i radosti. Má být výrazem naděje, prosbou a poděkováním. Zároveň je prosbou za sestry a lékaře, aby měli sílu a odvahu nacházet nové cesty odborné a laskavé pomoci maličkým i jejich rodičům. Je rovněž prosbou za to, aby měli moudrost v rozhodování nad postýlkami malinkých miminek.
