Teď, když jsem v Domě na půl cesty, víc se snažím, zní z Havlíčkova Brodu

„Znám jednoho, co by pomoc Domu na půl cesty potřeboval, ale teď si začal píchat,“ říká osmnáctiletý Lukáš Vacko o svém kamarádovi. On sám je jedním z pěti klientů havlíčkobrodské pobytové služby.

Jeho tatínek žije na ubytovně v Jihlavě, matku nezná a babička je nemocná. Nedávno odešel z dětského domova a neměl kam jít. I přes to všechno působí vyrovnaně, uvolněně a trochu i flegmaticky. Je extrovertní, nedělá mu problém mluvit.

Právě díky dětskému domovu se o Domě na půl cesty (DPC) dozvěděl. Vedoucí služby pro Havlíčkův Brod Lenka Nedbálková potrvzuje, že jsou v kontaktu s různými dětskými domovy především z okolí. „Služby poskytujeme lidem ve věku od osmnácti do šestadvaceti let. Mohou být z dětského domova, ale i zvenku. Žili například s partnerem, ale pak to nevyšlo a neměli kam jít. Také studenti, kteří ztratili podporu rodiny. A není pravidlem, že jsou z Havlíčkobrodska,“ vypráví. Klienti se ale o DPC dozvídají třeba i od přátel a známých.

Kancelář, ve které se provádí vstupní pohovory je zelená, uklidňující. Navozuje pocit bezpečí. Pracovníci jsou velmi jemní. Svým klientům však občas radí stejně jako rodiče dětem. „Počkejte, až on vám to kolo jednou střelí,“ varuje jeden ze zaměstnanců.

Terapie prací

Lukáš Vacko si plánuje dodělat učiliště, obor truhlářství. Jakmile studium dokončí, chce začít studovat obor kuchař-číšník. „Hodně mě baví vaření. A také přenášky, třeba o drogách. Pak máme kafárnu, což je sezení s ostatními ubytovanými. Dále dílna, tam se řeže na pilce. Ale musím říct, že to mě moc nebaví,“ svěřuje se Lukáš Vacko.

Podobně to vidí i devatenáctiletá nastávající maminka Petra Bendíková. Lenka Nedbálková však upozorňuje, že právě tato činnost je velmi potřebná a užitečná. Služby se snaží dále rozvíjet, nově pořídili lupínkovou pilu.

DPC v Havlíčkově Brodě je jediným podobným zařízením celé Vysočiny. Oproti Středočeskému kraji, který má těchto domů pět. Sama vedoucí služby přiznává, že se jedná o poměrně ojedinělý projekt. Před deseti lety tvořil DPC jen jeden byt s kapacitou čtyř míst. V roce 2004 kapacitu rozšířili o další byt, lůžek je tedy osm. „Tato kapacita je poměrně dostačující. Největší nápory nastávají v zimě a ke konci školního roku, kdy děti odcházejí ze škol,“ popisuje Nedbálková.

Za rok musí odejít

V havlíčkobrodském zařízení poskytují služby zpravidla na jeden rok. „Já jsem byl před tím rok v DPC Pohořelice,“ vysvětluje čtyřiadvacetiletý Lukáš Vyboch. Existují ale i výjimky. Nastávají v případech, kdy dotyčný například dodělává školu a není ještě připravený na opravdový život. Pokud to je v jeho zájmu, smlouvu prodlouží. Musí se na tom ovšem shodnout celý tým pracovníků.

Stane-li se, že není dostatek míst pro přijetí dalšího klienta, i tak se tým pracovníků snaží vyjít vstříc. Mohou nabídnout i celý vstupní pohovor, aby klient věděl, co ho případně čeká. Také mu poskytnou kontakty na jiné DPC. Lukáš Vacko se rozhodoval mezi domy v Havlíčkově Brodě a v Hrochově Týnci. Nakonec zvolil ten havlíčkobrodský, který mu vyhovoval víc.

Pobyt vyjde nájemníka měsíčně na 3 tisíce korun. Tato částka je fixní, nemění se dle množství spotřebované energie a vody. „Není to moc výchovné, na druhou stranu, tímhle našim svěřencům situaci alespoň trochu ulehčujeme,“ objasňuje Lenka Nedbálková.

Klienti u sebe vidí i za velmi krátkou dobu velký posun. „Víc se starám. Dřív jsem na to kašlala, na úřad jsem nechodila… Teď, když čekám miminko a jsem tady, snažím se," popisuje Petra Bendíková.

Cílem Domu na půl cesty je podporovat samostatnost mladých lidí a pomoci jim obstát v podmínkách běžného života. Pobytové služby spadají už od začátku od roku 2004 pod Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi. Pracovníci nabízí sociální a psychologické poradenství. Centrum je možné podporovat peněžně, lidé můžou kupovat zhotovené výrobky DPC nebo se stát dobrovolníkem.

Ilustrační fotografie: www.pestalozzi.cz

Autor: Bohumila Kolínková