Je večer 31. května 1945 a na lavici obžalovaných ve velké síni bývalého okresního soudu v Havlíčkově Brodě sedí manželé Ruttovi, kteří se budou zpovídat ze styků s německou tajnou policií i udávání svých spoluobčanů. Krátká éra takzvaného divokého poválečného soudnictví právě začíná.
Jedno z prvních jednání na území osvobozených Čech a Moravy netrvá ani tři hodiny. Oba obžalovaní jsou shledáni vinnými a odsouzeni k trestu smrti, který je také okamžitě po vynesení verdiktu vykonán. Asi tříhodinový proces však má k justičnímu ideálu hodně daleko.
Anežku a Karla Ruttovi totiž soudí osmičlenný senát, v němž nezasedla ani jediná osoba, která by kdy dosáhla právnického vzdělání. O vinně a nevinně tak rozhoduje například veterinář, železniční úředník, poštovní zřízenec či dělník. Roli veřejného žalobce pak ochotně přijímá člen nově zřízeného Místního národního výboru Jan Hlaváč.
Procesy s udavači a kolaboranty pokračují i v dalších dnech. Krátkou etapu divokého soudnictví ukončuje až dekret prezidenta Edvarda Beneše, který 19. června 1945 pro potrestání válečných zločinců ustanovuje zvláštní soustavu takzvaných Mimořádných lidových soudů.
Ještě před tímto rozkazem však havlíčkobrodský soud rozplétal velice zajímavý případ, v němž byli obžalováni dva dělníci, kteří měli krátce po osvobození neoprávněně zatýkat, okrádat i jinak šikanovat německé obyvatele. Navzdory tehdejším revolučním náladám i je stihl velmi přísný trest. Byli totiž odsouzeni nejen ke dvaceti respektive deseti letům nucených prací, ale i k desetihodinovému pranýři.
Autor: Jiří Svatoš
