O Signálu a Broumově Lhotě s Tomášem Řehořkem

Na předpremiéře se mohli pozvaní setkat i se štábem v čele s mladým režisérem Tomášek Řehořkem.

Jak ses dostal k režírování?
To si ani nepamatuji, jak to přesně bylo, ale v patnácti letech jsem si říkal, než abych chodil chlastat s vrstevníky, tak radši budu chodit blbnout po lese s kamerou. Točili jsme s kamarády amatérské věci a potom už jsem u toho zůstal.

Tvým první filmem byly Proměny, jak vzpomínáš na jeho natáčení?
Tak to bylo úplně nejlepší, protože to byl film, který jsme spunktovali sami ze sebe ještě na škole. Jsme si řekli, že než bychom čekali, co se kde stane, tak radši natočíme nějakou větší věc. To, že se to chytne v kinech, jsme vůbec netušili. Točili jsme to během deseti dní v osmi lidech a byl to spíš těžký punk. S profesionální produkcí toho moc společného nemělo, to jsme točili spíš z nadšení a v tom to bylo nejlepší. Nikdo od nás nic nečekal a bylo to hodně volné. Jak to dopadlo s tímto filmem? Nějak do dneška mám z toho takovou radost, protože nevím, jak se to podařilo takhle doklepat. Kdybych si měl představit, že bychom dneska točili takovým způsobem, jako jsme točili Proměny, tak nevím, jak bychom to udělali. Tehdy v tom byla taková studentská energie a chuť a vůbec ten zápal.

Film měl úspěch i na mezinárodní scéně. Vidět ho mohli diváci na festivalech ve Francii, Belgii či v Americe.
Tak ona je zaujala ta forma, není to točené typickým českým formátem. Ta kamera je hodně, nechci říct experimentální, ale spíše postmoderní. To byl důvod, proč to lidi na festivalech přijali a proč je ten film zaujal. Byl to také jediný způsob, jak jsme to mohli vyprávět, protože jsme neměli moc dobrou techniku. Tím obrazem jsme se z toho chtěli trošku "vylhat". To je asi ta hlavní síla toho filmu, ta nejintenzivnější komunikace s tím divákem.

A teď už k Signálu, tvému novému filmu. Jak sis vybíral lokalitu Broumové Lhoty?
Tak to byla velká náhoda, s panem producentem jsme si řekli, že než cíleně zadávat nějakou přesnou lokalitu, tak vezmeme auto a uděláme si výlet, protože on tady má někde poblíž chatu. A když jsme viděli ukazatel Broumova Lhota, tak jsme tam zajeli a zjistili jsme, že ta vesnice je postavená přímo jako podle scénáře a bylo to tak.

Proč vlastně si natáčel film o signálu?
Napadlo to scénáristu Marka Epsteina. Někde v Rumunsku přijel do vesnice, celá byla zašlá, jen jeden dům tak byl takový honosný. Tak řešil, jak je to možné a zjistil, že tam před dvěma lety přijeli dva inženýři, na rozdíl od našeho filmu praví, s tím, že tam někde musí postavit vysílač na mobilní signál. Samozřejmě to skončilo u starosty na parcele a on za to pobíral rentu a za to si postavil ten honosný dům. A tak ho napadlo, jak by to vypadalo, kdyby takoví dva pánové přijeli tady u nás na vesnici, jak by se lidé zachovali a jak by to dopadlo. To byl ten impuls. A mě na tom bavilo to, že ty postavy, tedy doufám, že jsou celkem uvěřitelné reálné, to mě bavilo a nadchlo. Je to takový trend točit filmy na vesnici, protože to jsou potom takové taškařice, a ty postavy jsou karikatury. V tomhle filmu ale ne, já ho nechtěl poničit. Po prvním přečtení jsem byl rozhodnutý, že to natočíme.

Do jedné role jsi obsadil režiséra Jiřího Menzela. Radil ti, nebo ti nechával volnou ruku, co se týče režírování?
On do toho vůbec nemluvil. Já jsem na začátku řekl všechno o té postavě, kterou ve filmu hraje. A nakonec on byl nejlepší typ herce, protože do toho vůbec nemluvil. Vždycky se jen zeptal, co má dělat, a to bylo vše. Sem tam hodil nějakou zkušenost, ironicky myšlenou. Ale vůbec to neovlivňoval.

Do dalších dvou rolích si obsadil další hvězdy českého filmu. Karla Rodena a Bolka Polívku. Byly ty role psány přímo pro ně?
Ten scénář je starý už deset let, ale až teď se přikročilo k realizaci. Role Pilky, kterou hraje Karel Roden, tak to mě napadlo okamžitě, že to nikdo jiný hrát nemůže, aby to mělo ty atributy, co to má mít. Bolek Polívka, to bylo hlavně proto, že si myslím, že Bolek je výborný charakterní herec, jen poslední dobou má hodně podobné role. Já jsem tedy chtěl, aby hrál hostinského. Doufal jsem, že mu ta role sedne, pokud se mu podaří dostat se do té civilní roviny.

A co role Kryštofa Hádka a Vojty Dyka?
Tak u Vojty Dyka to bylo naprosto jasné, že tu roli nemůže hrát nikdo jiný. To poznají všichni, až ten film uvidí, že to je Vojta. A u Kryštofa byly kamerovky, ale potom, když jsme je viděli s Vojtou vedle sebe, tak bylo jasný, že to bude ta správná dvojice.

O jaký film vůbec jde? Někdo říká, že to je komedie, jiný zase ne. Tak to vysvětli.
Tak ona to není komedie. Nějakým způsobem se zaneslo, že to je komedie, ale ono to není pravda. Já tomu říkám tragikomedie. Ale už jsem slyšel, že bych to říkat neměl, ale já to tak cítím. Mě baví to, že ten humor není vycucaný z prstu, ale že vychází z lidské přirozenosti. V tom filmu ty reálně situace humorné nejsou, ale když to člověk uvidí ve filmu a chápe tu nadsazenost u těch postav a jejich charaktery, jak jednají a jak mluví, tak ta podstata té vesnice vtipná je.

Jak se ti spolupracovalo s komparzem, který byl přímo z Broumovy Lhoty a okolí?
Já s ním moc nespolupracoval, ale je pravda, že lepší komparz bychom nikde nesehnali. Ti lidi byli všichni výborní. Nejenom ve filmu. Byli jsme tam taková rodina, ten měsíc co jsme tam natáčeli. Užili jsme si to a doufám, že liti v Broumovce taky.

Jak dlouho jste natáčeli?
Měli jsme tento film natáčet už před rokem, ale nevyšlo tam něco. Letos samotné natáčení proběhlo v létě. Natáčeli jsme 27 dní, potom měsíc a půl stříhali a potom se dodělával zvuk. První natáčecí den, byl pokud si dobře pamatuji 27. srpna a premiéra je 13. února. Rozmezí asi půl roku.

Myslíš, že ten film zaujme v zahraničí, třeba jako Proměny?
Já si myslím, že ten film bude zábavný jen tady u nás, protože je o typicky české aktuální povaze. Takže nevím na kolik to bude pochopitelné a čitelné mimo Českou republiku. Pořád ale věřím tomu, že ten film není natočen standartním způsobem českých režisérů, že má takový přesah, který by mohl zaujmout v zahraničí.

Jaké máš plány do budoucna?
Těch projektů mám teď více, ale u filmařiny je to těžké.

Autor: Michaela Poláková