Wilhelm Riedel - opomíjený autor v brodské galerii

Wilhelm Riedel, malíř a krajinář, pocházel ze světoznámé německé sklářské rodiny ze severočeských Sudet. Jeho malířské dílo bylo dlouhá léta opomíjeno, důvodem byl důraz na národní povahu českého malířství 19. století. Pro českou uměnovědu byl sudetským Němcem, pro německé badatele naopak cizincem, ani jedna skupina se o něj nezajímala. S výjimkou dvou menších výstav v Liberci v letech 1965 a 1985 se jeho dílo ocenění dočkalo teprve po roce 1990, kdy byly Riedelovy obrazy zařazeny do stálé expozice Národní galerie, a vrcholilo zmiňovanou velkou monografickou výstavou, kterou připravila Šárka Leubnerová.
Wilhelm Riedel se narodil 15. února 1832 v Antonínově (Josefův Důl) v Jizerských horách. Mluvil a psal německy, ale žil v Čechách, Čechy považoval za svou vlast a mezi Čechy měl řadu dobrých přátel, ke kterým patřil třeba Soběslav Hippolyt Pinkas.
Z Jizerských hor odešel v roce 1851 na studia do Prahy, kde nastoupil na techniku, ale záhy zběhl z rodiči nastolené životní cesty k malířské dráze. Už v roce 1852 přešel na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval v krajinářském ateliéru Maxmiliana Haushofra, představitele mnichovské romantické krajinomalby. Haushofer podnikal se studenty řadu studijních cest do bavorských Alp, Chiemsee, Krkonoš nebo na Šumavu a v tvorbě dával studentům značnou volnost. V plenéru tak vznikaly prvotní kresby, poznámky, které pak v ateliéru získaly konečnou podobu idealizovaných krajin.
Po ukončení pražských studií se Wilhelm Riedel rozhodl pro další malířské studium na soukromé škole Andrease Achenbacha v Düsseldorfu, kde strávil další čtyři roky. Achenbach ve své tvorbě postupně opouštěl typ romantické malby a přikláněl se více k tehdy moderní realistické krajinomalbě. Byl to právě Achenbach, kdo Riedelovi zprostředkoval dramaticky pojaté scény, drsné živly nebo opuštěné krajiny severských zemí. Tento námět se později často objevuje v Riedlově díle. I z Düsseldorfu Riedel často cestoval. Navštěvoval Alpy, pohoří Harz, Eifel, Bavorsko, oblast Rhön a další místa. Z cest si vozil kresby a studie krajin, měst, často s poznámky o barevnosti nebo o materiálu. Düsseldorf Riedel opustil jako „hotový malíř“. Dokonale zvládl technickou stránku malby, prokázal cit pro barvu a jeho výtvarný projev dokládá nastoupenou cestu k realistické malbě.
Po ukončení studií vedla první Riedlova cesta do Itálie, kde jej okouzlily antické památky, jež se staly častým námětem jeho obrazů. Ale vedle antiky si všímal také typické italské krajiny, kterou v obrazech doplňoval polorozbořenými chrámy, skalisky, olivovníky. V roce 1864 odjel do Francie, kde pochopil význam francouzské realistické krajinomalby pro další vývoj umění. Dokázal vstřebat podněty Barbizonské školy a svým dílem je zprostředkovat do rodných Čech. Inspiroval ho klid lesních zákoutí i odlesky vegetace na vodní hladině. Záhy pro svou tvorbu objevil magickou krajinu Bretaně, kde maloval skalnaté pobřeží bičované mořem. Právě v Bretani a na Normanských ostrovech vytvořil své nejlepší práce – krajina mořského pobřeží s bouřlivým Atlantikem jej doslova fascinovala. Obrazy plné napětí realisticky zachycují majáky, chudé rybářské vesnice a loďky na moři. Růžová bretaňská žula a dramatický náboj obrazů evokují žulová skaliska rodných Jizerských hor s jejich severským podnebím. Ale ve Francii vznikla i řada obrazů s náměty selského života, které vytváří protipól bouřlivého pobřeží. Pro oba motivy je však typická snaha po realismu, jistota malířského rukopisu a velký cit pro barvu.
Do Čech se Riedel vrátil v roce 1870 s podlomeným zdravím a usadil se v Praze, kde se čas od času představil na výstavách Krasoumné jednoty a svým dílem zapůsobil i na mladého Chittusiho. Postupující tuberkulóza jej stále více omezovala a nedovolovala mu pracovat. Nakonec jej přemohla v pondělí 12. června 1876 ve věku nedožitých čtyřiceti čtyř let v Kunraticích u Litoměřic, kde pobýval na léčebném pobytu.
Wilhelm Riedel prošel od romantismu k realistické koncepci, která se stala základním rysem jeho tvorby a forma výrazu dosáhla nejvyšších kvalit v uměleckém přetlumočení skutečnosti. Vedle Karla Purkyněho, Soběslava Hippolita Pinkase a Viktora Barvitia patří k významné generaci našich realistů, která ve své francouzské orientaci vyrovnala poprvé a naposled v českém umění krok s uměním Francie. Jeho krajinářská tvorba patří k nejlepší části umění českého realismu 19. století.

Vernisáž výstavy se uskuteční v pátek 22. března v 17.00. Autora představí Zuzana Štěpanovičová. Na flétnu zahraje Silvie Mechová a na loutnu Jindřich Macek. Výstava potrvá do 12. května.

Autor: Milan Pilař