Ája Bednářová: Třetí oko jsem se naučila zavírat

Ája se nedávno představila v Chotěboři na festivalu Esoterická všehochuť. Přednášela na téma smrt jako další vývojová fáze. Nechyběla ani meditace s odvodem zbloudilých duší do světla, která byla velmi působivá, ale zároveň energeticky náročná.

Hovoříte na poměrně nepopulární téma – smrt. Ve vašich slovech však můžeme najít naději, že smrt není konec, ale pouze začátek všeho. Kdy jste začala vnímat, že existuje i jiná dimenze, než je ta naše?
Už v dětství jsem si kladla mnoho otázek. Když mi bylo asi šest let, uvědomovala jsem si, že každé pohnutí mé ruky musí řídit něco vyššího, než je náš mozek. Neměla jsem příliš harmonické dětství. Často jsem se ptala, proč si rodiče nerozumí, proč se hádají. Nebylo to pro mě v tom čase jednoduché, přesto jsem ráda, že jsem si tím prošla. Jinak bych totiž nebyla tím, kým jsem teď. Vzpomínám si na jeden zážitek. Bydleli jsme na vesnici, měli jsme klasické hospodářství. Jednou jsem šla pro trávu králíkům. Vylíhlo se nám právě kuřátko, neustále běhalo za mnou jako za svojí mámou. Při chůzi jsem ho nechtěně zašlápla. Bylo mi to nesmírně líto, ale věděla jsem, že i když tady fyzicky není, jeho energie ano. Jako by bylo smutné, že se trápím nad jeho odchodem, ta energie ale nebyla smutná, spíš radostná. Ocitla se v té době pro mě v neznámé mezifázi. Tím ve mně začalo poznání, že smrtí nic nekončí.
Dveře do jiných světů se vám však otevřely až mnohem později…
K ezoterice jsem se dostala v době, kdy se mi narodila druhá dcera. První nebyla vůbec nemocná, ta druhá musela během prvního roku brát šestkrát antibiotika a po nich dostala febrilní křeče. Zjišťovala jsem, proč to tak je. A když začnete pátrat, odpovědi přicházejí. A s tím i lidé s poselstvím, kteří nás směřují.
Že je něco mezi nebem a zemí, vás utvrdila i zkušenost s vaší kamarádkou.
Ano, absolvovala regresi, v níž zjistila, že v minulém životě byla mladým mnichem, kterého zavřeli do kláštera. Viděla dokonce, jak se tehdy jmenovala. Na jedné dovolené se dostala k jakémusi kostelu. Hned jej poznala. Dokonce tam uviděla svůj náhrobní kámen. Velmi to s ní otřáslo. Pak vyhledala průvodce a přesně popsala oblečení tamního řádu. Ten se na ní podíval, nevěřil, že si informace předem nezjistila. To byly pro mne impulsy, že je něco dál než vidím fyzickým zrakem. Poznávala jsem to přes numerologii. Dneska se hodně zabývám psychologii a propojuju to s tím, co mi přichází. Když se podívám na člověka vnitřním zrakem, vidím kolem něho energii. Poslechnu si ho, jak mluví a najednou mi přijdou odpovědi, jak si sám sobě tvoří život a přitom si neuvědomuje svůj potenciál. Kdy dotyčný člověk neužívá to, co má. Proč pořád něco hledá. A kdyby poslouchal, tak to najde a mě už nebude potřebovat.

Pokud člověk uvěří, že existují andělé, musí počítat s tím, že je také ďábel. Jak jste se s tímto vědomím vyrovnala?
Stalo se mi, že můj manžel byl nemocný. Celý týden jsem kvůli tomu byla nesvá. Pozvala jsem si proto svoji kamarádku. Jak jsme tam tak seděly, najednou jsem uviděla duše v černé kápi. Vyzařovaly něco úplně jiného, než jsem do té doby byla schopna vnímat. Bylo to velmi nepříjemné. Bála jsem se. Připouštěla jsem existenci andělů, ale tu protiváhu jsem tak nějak ignorovala. Postupně jsem zjistila, že když je budu respektovat, ne se jich bát, neublíží mi. Důležité je přijmout svět duality, tedy dobro i zlo. Ten večer se mi otevřelo třetí oko. Postupem času jsem se ho však naučila zavírat.
Proč?
Je velmi náročné pořád kolem sebe vidět ty energie. Je v nás to božské, ale málokdo to žije. Ty obrazy nejsou tak pozitivní, abych měla radost se na to dívat vnitřním zrakem.
Říká se, že všichni máme v sobě určité schopnosti, jen jsme je zapomněly. Otevře se tento svět skutečně každému?
Tyto věci k člověku přijdou ve správný čas. Pokud je připravený a schopný přijmout to, co k němu přichází, otevírají se mu neskutečné dveře do vesmíru. Jsme toho součástí. Stačí vystoupit z reality, která nás tady obklopuje a uvědomit si, jak jsme malí, ale zároveň velcí. Život se zdá být složitý, když ho chápeme rozumem, ale když ho začneme vnímat srdcem, zjistíme, že se odehrává jenom na pár principech. Pak spatříme tu jednoduchost. Náš život se rázem stane krásnějším a prosluněným. Najednou pochopíme, víme a už se nepotřebujeme ptát.
Dá se podle vašeho názoru najít brána k jiným dimenzím prostřednictvím určitého tréninku?
Nikdy jsem nedělala žádná cvičení. Podle některých esoteriků bývá spouštěčem například nemoc. Ale ne vždy musím onemocnět, abych se nad životem zamyslela. A je skutečně potřeba, aby byl člověk připravený. Znám jednu paní, která velmi toužila po nějakých věšteckých schopnostech. V jeden den začala jasnoslyšet. Byla z těch hlasů opravdu vyděšená, neuměla s tím pracovat. Většinou se nám tyto věci otevírají přirozeně a tak, aby nám mohl přijít do cesty učitel, který nám poradí a pomůže nám vyrovnat se s tím. Naučí nás pracovat s darem. Já jsem tehdy večer měla štěstí, že u mě byla moje duchovní učitelka. Zareagovala a řekla mi, co mám dělat.
Když to tedy přijde, co s tím?
Duše je většinou v takové fázi, že schopnosti, které se u ní objeví, má začít používat. Je to naše poslání, proto k nám přicházejí informace. Je však pravda, že tento dar můžeme nejenom přijmout, ale i odmítnout.
Občas se stane, že je člověk připravený teoreticky, do rukou se mu v určité chvíli dostávají různé publikace, ale v reálu se zdánlivě nic neděje. Znamená to tedy, že i přesto nenastal ten čas?
Vnímám to tak, že to chce spíš jeho ego. Ti lidé hledají, čím by byli lepší sami pro sebe z hlediska ega. Hledají a chtějí něco, co teď nemají. Jednak si myslím, že není dobré snažit se o něco, co samo nepřichází. Na druhou stranu ani přijít nemůže, protože je tam ta fáze hledání. Je třeba se odevzdat, buď anebo, a říct si, že i když nemám žádnou schopnost, neznamená to, že jsem horší. Jsme zvyklí soutěžit, poměřovat se, snažit se být lepší. Z božského principu však máme být lepší v tento okamžik, lepší, než jsme byli před pěti minutami, před hodinou, včera. A pokud to tak děláme, v tu chvíli odpadne to, na co se ptáte.
Pracovat s energií zemřelého musí být psychicky velmi náročné. Vy sama už několik let odvádíte duše do světla. Můžete popsat tuto zkušenost?
Přítomnost těchto bytostí většina lidí vnímá. Je to jako když jste v místnosti sama a cítíte chlad. Víte, že tam jsou. Někdo je může dokonce slyšet. Jedna z mých prvních zkušeností se týkala mé dcery. Byly ji asi čtyři roky. Tehdy jsem už pracovala s numerologií a „viděla“ jsem. Malá se v noci probudila s pláčem. Přiběhla jsem do pokojíčku a spatřila duši. Duše přicházejí hlavně proto, že potřebují od nás, živých, odpuštění, teprve pak mohou odejít. Haničku jsem vedla, řekla jsem ji: odpusť mi a já ti taky odpouštím. Ona to kupodivu, jak byla rozespalá, zopakovala po mně. Pak jsem se pomodlila Otčenáš a duše v klidu odešla.
Jaké to je mluvit s duší? Jak je člověk může uslyšet?
Mnoho lidí si představuje, že uslyší cizí hlas. Není to však tak. Ta komunikace se odehrává na naší frekvenci, to znamená, že slyšíme jakoby sami sebe. Jsou to ty první myšlenky, co nás napadnou. V praxi to vypadá asi tak: pozvu si toho, u něhož mám pocit, že jsem mu nestihla říct vše. V duchu mu poděkuju, vzájemně si odpustíme. Stačí tomu jen uvěřit, že to tak je. Pak už ty dvě duše k sobě nic nepoutá. Mám zpětné vazby od lidí, kteří toto udělali, že z nich spadla jakási tíha.
Vy jste taky musela požádat o odpuštění?
Jako dítě jsem zažila odchod babičky a dědy. Naši se rozvedli a já jsem měla zákaz navštívit je. Byly tam velmi špatné energie. Nedala jsem si říct. Na Velikonoce jsem upekla beránky a jako jediná vnučka jsem se k nim vybrala. Poprosila jsem je, aby mi odpustili, pokud jsem jim nějak ublížila. Zároveň jsem odpustila já jim, protože jsem cítila křivdu, že ke mně měli odlišný přístup než k ostatním vnoučatům. Až přišla smrt, pomáhala jsem jim na té cestě do světla. Jsem ráda, že jsem tam byla. Když totiž duše odchází, bojí se, protože neví, co se s ní děje. Potřebuje pomoc a je zvláštní, že právě od nás, žijících. Je potřeba jim posílat lásku, pozitivní energii, pak je to pro ně snažší.
Co se děje pak?
Každá duše odchází dle svého vyzařování do patřičné úrovně bytí. Je přitahována tou energií, kterou ve svém duchovním vývoji dosáhla. Mnozí z nich se stávají anděly, průvodci živých. Měli bychom tento neprojevený svět žádat o pomoc. Protože andělé nemohou zasahovat, pokud my nepožádáme. Máme svobodnou vůli, oni ne. Když se třeba stane autonehoda, pomohou jen tehdy, pokud naše svíčka ještě neměla dohořet. Jinak nás musí respektovat a jsou smutní, když je nežádáme.
Můžeme anděla spatřit, mluvit s ním? Jak to poznáme?
Často tuto otázku dostávám. Funguje to, čemu věříme. Pokud nevěřím a mám potřebu neustálých důkazů o jejich existenci, pak projevuji nevíru. Oni se opravdu snaží a hledají způsob, jak se nám ukázat. My většinou vyslovíme: ukaž se mi tak, abych to poznala. Ale zároveň jim neřekneme, jak to mají udělat, co je pro nás tím důkazem, kterému jsme ochotni uvěřit. Pak hledají cestu a nám se může zdát, že se nic neděje, ač jsme předtím poprosili o pomoc. Jsou to opravdu drobnosti, které nám od nich chodí. Když je vám nejhůř, pošlou vám člověka, který má dobrou náladu. A pokud se on usmívá, vy se usmějete automaticky taky. Jsou to velmi jemné zážitky, stačí jen vnímat a být tomu otevřený.
Pomohla by při rozhovoru s andělem například meditace?
Meditace je jedním ze způsobů, jak komunikovat se svým andělem. Pokud si něco přejete, přání nabere konkrétní podobu a ve zklidněném stavu vám chodí obrazy. Mají jednodušší cestu, jak za vámi přijít, abyste věděla, že to bylo ono. Lidé si říkají, vždyť to byla moje fantazie, ale jak jinak k vám mohou promlouvat než přes fantazii. V meditaci má být člověk pozorovatelem. Sledovat, co se kolem děje, ale nevnášet rozum. Jinak se meditace zastaví. Poselství je většinou zakódované. Je to jako s Biblí, je třeba číst mezi řádky.

Foto: Miloš Novák

Autor: Erika Nováková