Letec a kuchař - I to je Iné kafé

Jak vznikla kapela Iné kafé?
Dali jsme se dohromady jako kluci z garáže v roce 1995. Vzniklo to všecho tak pozvolna z různých jiných kapel. Neměli jsme ani název v té době, až v létě 1995 jsme si řekli, že se budeme jmenovat Iné kafé. A ten název vznikl ta takových zajímavých okolností. Jeden náš kamarád nám na jedné párty kde jsme hráli neustále opakoval: „No jasné, to je Iné kafé“. Už tím i každému lezl na nervy, ale pak jsme si ve čtyři hodiny ráno řekli, že to je super název pro kapelu.

Zajímavé je ve vaší kapele to, že ty pracuješ jako pilot a další z kapely pracuje v Anglii jako kuchař. Jak to dáváte dohromady?
Dáme to dohromady tak, že se vždycky dohodneme s manažerem, jak to bude příští rok, jak to naplánujeme. Díky bohu máume oba dva takovou práci, že nám „tolerují“ a že se dá dohodnout. Myslím, že kdybych pracoval v nějakých mezinárodních aerolinkách, tak by mi to nedovolili a Iné kafé by tím hodně utrpělo. Zatím to ale takto funguje. Uvidíme jak to půjde dál. Ani já ani Forus se nechceme na naše práce vykašlat. Doba je divoká, tak i my fungujeme divoce.

Kapela Iné kafé

S tvým povoláním má určitě něco společného i křest, protože ten proběhl v letadle.
Ano, byla to deska, která vyšla po osmi letech. Chtěli jsme to spojit, tak nějak aby ten křest byla mimořádná událost. Fanoušci na to čekali. Udělali jsme to tak, že půlku sedadel, 77, v Boeingu 373 bylo fanouškům, a druhá půlka patřila novinárům. Naprosto se to vyprodalo a krásně to pokrylo náklady hodinového letu. A křtít CD v Boeingu, bylo to fajn. Bylo to takové spojení. Všichni to ví, že jsem pilot, každý se diví. Dělám pro aerolinky, které letají pro každého. Vozíme vězně, věřící, normální lidi, prostě létáme pro každého. Tak jsem si jednou odvezl i fanoušky.

V Čechách i na Slovensku hrajete často. Jsou ěnjaké rozdily mezi fanoušky?
Těžko říct. Ono se to nedá porovnat. Když se podívám na dnešek, krásný malý festival. Pokud se nemýlím, tak největší blízké město je Jihlava a v Jihlavě vím, že není žádný pořádný klub. Jednou jsme tam hráli, ale to byl klub pro 150 maximálně 200 lidí. A tento festival - dva tisíce lidí, všichni zpívali, ideální koncert, prostě super festival. Atmosféra byla skvělá. Hrajeme na festivalech podobného typu často, ale všechno je to podle regionu. Protože někde nás znají, někde ne. To publikum, když má rádo tu kapelu a zná jí, tak společně komunikuje a to je na tom to fajn.

V Čechách jste hodně známou kapelou. Už před vaší pauzou. Čemu to dáváš za příčinu?
My se považujeme na československou kapelu. Ja poslouchám aktivně, i pasivně českou hudbu. Československo se rozdělilo v roce 1993. Já jsem se narodil v roce 1974. V roce 1988 člověk vyrůstal automaticky v rytmu Olympicu, Elánu, Tublatanky, později Kabátu, Arakainu, Lucie, Teamu, prostě v rytmu slovenských a českých kapel. A aspoň jsem to neřešil, jestli poslouchám slovenskou nebo českou kapelu. V člověku to zůstalo. My jsme bratislavská kapela, která začala hrát nejdříve na Slovensku, a přirozeně z toho bylo vyústění, že jsme začali hrát i v Čechách někdy v roce 1997. Takové ty punkáčcké akce, prostě zvěřiny. A potom jsme se stali slavnými. Ale i tak jsme věděli, že se musíme prosadit sami, že nám v tom nikdo nepomůže. Cesta nebyla automatická, museli jsme se snažit. Možná nám v tom i pomohlo předskakování Kábátu. To je kapely, která mi hodně dala, aspoň první půlka jejich tvorby. Mám je hodně rád a byl to můj se si s nimi zahrát. Po tomto turné to tak nějak začalo.

Jak se Vám na Rebel Šatlava festu hrálo?
Tak festival je zasazen do velmi příjmeného přostředí. Tady pod tím zámkem je to paráda. Je to takové malé komorné. Škoda že nevyšlo počasí. Ale pršelo jen dvě hodiny, tak se z toho nezblázníme. O tom je léto a o tom sou festivaly.

Jaké máte plány do budoucnosti?
Tak zrovna teď to je velké množstvi festivalů přes léto. Zahrajeme i nějaké koncerty v zimě, ale minulé dvě zimy jsme hráli turné po Českoslovesnku, takže letošní zima bude taková pokojnější. Spíše se budeme městu, kde jsme nehráli.

Autor: Michaela Poláková