I přesto je ale zájem místních o podlipnické kostely minimální a roste pomalu. Oživení měla přinést i zatím poslední akce, dvacátý den pro ně.
Jak dvacátý den pro podlipnické kostely proběhl? A jaká jsou úskalí záchrany těchto památek?
Občanské sdružení Přátelé podlipnických kostelů vzniklo před devíti lety, tedy v roce 2001, kvůli podpoře tří polozapomenutých kostelů, které se nacházejí v blízkosti hradu v Lipnici nad Sázavou. V Dolním Městě, Řečici a Loukově. Stavby se vzácnými gotickými nástěnnými malbami ovšem upadly v zapomění a roky chátrání se na nich velmi podepsaly. Obnovením kulturního dění a opravami se snaží sdružení zapojit památky do běžného života nejenom místních obyvatel. Co se podařilo a co naopak ovoce zatím nepřináší, si můžete přečíst v rozhovoru s Lízou Faktorovou, předsedkyní sdružení a absolventkou dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Devět let intenzivní práce je poměrně dlouhá doba. Lze ale během nich vrátit památkám jejich původní krásu? Protože naše plány jsou jenom plány lidské, a tudíž zcela nepředvídatelně dopadající, výsledky jsou vždycky překvapením. Pro mě osobně se za devět let činnosti našeho sdružení naplnilo mnohem víc než pouhé plány a to zejména v lidské rovině. O třech podlipnických kostelech mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsou zachráněny před bezprostředním zřícením nebo další degradací, i když práce je na nich stále jak „na kostele“. Kdybych ale měla bilancovat, mnohem důležitější jsou pro mne setkání s mnoha lidmi - věřícími i nevěřícími, které kostely nějakým způsobem oslovily a přitáhly. To je pro mne největším zadostiučiněním, které mnohokrát předčí „naplnění plánů".
Na jedné z Vámi pořádaných akcí jste se zmiňovala o problému téžké komunikace s místními obyvateli. Zlepšily se reakce lidí na vaše sdružení? Daří se je více zapojit do kulturního dění?
Tento bod naší práce zůstává bohužel stále takovým bolestným trnem v patě. Spíše než s otevřenou kritikou, kterou považuji za zcela čestný způsob komunikace, se totiž stále setkáváme buď s mlčením nebo - a to je horší - s překroucenými a naprosto nepravdivými informacemi o našich aktivitách, které jsou na hranici pomluv. To je věc, která mě opravdu mrzí. Stále platí, že zájem místních je minimální, naštěstí ale i jejich řady za ta léta aspoň trošku zhoustly. Pravidelnou akcí, na kterou přicházejí místní obyvatelé opravdu v hojném počtu, je vánoční koncert - o Vánocích se v lidech něco probouzí. Dobrá je spolupráce s obecními zastupiteli, bez jejich podpory by byla práce mnohem namáhavější.Zatím poslední akcí, kterou jste uspořádali, byl 20. den pro podlipnické kostely. Jak jste byli s průběhem spokojeni?
Ze Dne (respektive dvou dní) pro kostely mám upřímnou radost. Všechno proběhlo v poklidu, přijelo mnoho lidí, které kostely nadchly. Velikou radost jsem měla z komentovaných prohlídek kostelů - všechny tři památky byly narvány. Poutní mše svatá byla tradičně krásná a moc krásný byl také večerní koncert Hipocondria ensemble. Jde o špičkové interprety staré hudby, kteří byli (tak jako už mnozí jiní) ochotni zahrát zadarmo a navíc byli nadšeni. Toho si moc vážím. Návštěvnost je standartně dobrá. Pokaždé mě znovu překvapí, že lidé opravdu přijedou, že mají stále zájem.Na závěr pohled do budoucnosti. Jaké máte další plány?
To je asi nejtěžší otázka. Situace v našem sdružení se za ta léta dost změnila. Z nadšených studentů se postupně stávají zaměstnaní lidé, mámy a tátové, takže času je čím dál méně. Nicméně bychom naši činnost neradi ukončili. Je to všechno běh na dlouhou trať a je velikou otázkou, co se bude dít v dalších letech. Pro mě jako historičku umění by bylo velikou radostí, kdyby se podařilo dokončit restaurování nástěnných maleb ve všech kostelech. Největší radost bych však měla z toho, kdyby místní obyvatelé přijali památky opravdu za své, kdyby na ně začali být pyšní. Věřím tomu, že je to otázka času. Je to totiž paradox. Mnoho lidí tráví dovolené v Chorvatsku, v Itálii, Francii a nadšeně si fotí zdi prastarých památek, o kterých jěště dlouho vyprávějí. Že mají totéž za humny, většina z nich nevidí.Autor: Martina Ježková