Pamětnice odsunu: Nahnali nás do stodoly, kde jsme spali na holé zemi

Malou Ludmilu s její matkou ale po skončení války shodou náhod potupný odsun nepostihl. „Narodila jsem se v roce 1935, takže si pamatuji spíše konec války, který jsem prožila v Brně. Na nálety se totiž zapomenout nedá. Stíhačky se totiž nad městem objevovaly i několikrát denně. Často jsme běhávali po schodech v našem činžáku jen v nočních košilích. A s plynovými maskami. Strašně jsme se báli. Náletů i toho, co přijde na konci války,“ líčí pohnuté dny na sklonku nejhoršího válečného konfliktu v dějinách Ludmila Henková, která nakonec jen pár dnů před příjezdem Sovětů s matkou Brno opustila a zamířila k příbuzným do Hlinska.

Její otec v té době už nežil. Jako sudetský Němec totiž musel narukovat k německým jednotkám. Z fronty se však ke své rodině už nikdy nevrátil.

„Utekly jsme jen se dvěma kufry. Nebezpečí na nás však číhalo i ve vlacích, dráha tehdy už jezdila velmi nepravidelně, často se navíc stávala terčem náletů. Do Hlinska jsme tak dorazily až po neuvěřitelných třech dnech,“ líčí tehdy desetiletá Ludmila Henková. U příbuzných ale směly nešťastná dcera s matkou zůstat jen krátce.

„Po příjezdu sovětských tanků nás jako nespolehlivé donutili vrátit se zpátky do Brna, kde jsme měly trvalé bydliště. Už 19. května v noci jsme se navíc musely dostavit na tamější náměstí, odkud jsme společně s ostatními českými Němci vyrazili do Pohořelic, pak jsme měli pokračovat dál za hranice republiky,“ líčí Ludmila Henková. Její matka tehdy už možná byla smířena s tím, že zemi, kde se narodila a kde strávila celý život, bude muset opustit. Malá Ludmila pochopitelně z celé podivné situace příliš moudrá nebyla.

„V Pohořelicích nás nahnali do velké stodoly, kde jsme spočinuli na holé zemi. Hlídali nás rudoarmějci. Chvílemi jsme v okolí slyšeli dokonce i střelbu. Strašně jsme se báli, navíc jsme měli obrovský hlad. Úřady však navzdory tomu, že od konce války neuplynuly ani dva týdny, pracovaly velice rychle. Každý účastník našeho pochodu totiž měl připraven posudek, v němž bylo popsáno, jak se za války choval. Několik dnů jsme v Pohořelicích pobyly, podstoupily jsme dokonce i výslech, ale nakonec jsme obdržely doklady o bezúhonnosti a české státní příslušnosti,“ vzpomíná dnes Ludmila Henková, která ale podotýká, že mnozí z jejích známých a příbuzných podobné štěstí neměli a z republiky byli skutečně vyhnáni. „Své bratrance a sestřenice jsem už nikdy neviděla,“ dodává.

Desetiletá holčička se záhy společně s matkou ocitla v nové nelehké situaci. Do Brna se vrátit nemohly, jejich dům totiž po bombardování už nestál. „Jedinou záchranou se pro nás stala rodina mojí matky v Hlinsku. Začátky tam byly neuvěřitelně těžké. Neměly jsme vůbec nic. Matka navíc onemocněla těžkou cukrovkou. Bez pomoci matčiných příbuzných, rodičů a sester by naše životní situace byla bezvýchodná,“ doplňuje Ludmila Henková, kterou vzpomínky na těžké životní okamžiky i po sedmi desetiletích viditelně dojímají.

V následujících letech Ludmila Henková dostudovala a pracovala jako zdravotní sestra. Na konci šedesátých let se jí pak narodily dvě děti, s nimiž se následně přestěhovala do Havlíčkova Brodu, kde žije dodnes.

Autor: Jiří Svatoš