Školáci z Bystřice si vyslechli zážitky politických vězňů

Hosté měli podat svědectví o čtyřicetiletém teroru komunistického režimu od února 1948, kdy se komunisté ujali vlády, až do roku 1989. Uvítal je pomník prvního českého prezidenta T. G. Masaryka, která stojí před školou.

„Cítili jsme při pohledu na majestát pomníku jako by duch těchto ztvárněných mravních hodnot prostupoval stále živě prostranství před budovou. Provázel nás při vstupu do školy, na chodbách, v učebnách, při setkávání s učiteli. Bylo to nečekaně příjemné přivítání,“ popsal své pocity Josef Brázda, učitel a bývalý politický vězeň.

Na dvouhodinové besedě se žáci devátého ročníku seznámili s odbojovou činností obou mužů, slyšeli také o násilných metodách při výsleších, o bolestném životě v komunistických žalářích a koncentračních táborech, o otrocké práci v uranových dolech i o tom, jak byly rodiny politických vězňů pronásledovány. Řeč byla také o třetím komunistickém odboji a nejtěžších komunistických zločinech proti národu jako bylo odmítnutí Marshalova plánu nebo Mezinárodního dětského fondu.

Příběh pronásledovaného

Na konci setkání se posluchači dozvěděli o učitelském odboji na Vysočině. O svých zkušenostech promluvil Jan Jaroš, učitel ze Žďáru nad Sázavou, který skončil jako dělník, když se stal vytloukačem odlitků ve žďárské firmě Žďas. „Všechna vyprávění žáky neobyčejně zaujala,“ podotkl Josef Brázda s tím, že případy pronásledovaných učitelů vychází v týdeníku Vysočina a šedesát sedm takových případů vyjde knižně.

„Nejvíce potěšitelné bylo pro nás poznání nenásilného vztahu učitelů k žákům a naopak. Viděli jsme důvěřivě usměvavé oči žáků se stejnou odezvou učitelů, což vytvářelo neklamný důkaz o obapolném souladu. Jako učitelům, kterým bylo zakázáno pedagogické poslání za vlády komunistů, byl nenásilný postup ve výchově neobyčejně radostným zjištěním,“ shrnul své dojmy z besedy Brázda.

Autor: Lucie Pátková