V pondělí si zkusili práci tkalců. Navštívili tkalcovskou dílnu ve vrátkách v Židovském městě, kde je přivítaly šikovné a zkušené tkadleny. Připravily jim tkaní na hrábích, které je tak nadchlo, včetně chlapců, že se jim ani nechtělo končit. Vyzkoušeli si i tkalcovský stav, vedle kterého spřádala přadlena na kolovrátku ovčí rouno.
Druhý den patřil barvířům, kteří v dávných dobách utkané plátno bělili a později i barvili přírodními barvivy, jako jsou borůvky, červená řepa, kopřiva, šťovík, … To vše se děti dověděly ještě před tím, než si samy začaly obarvovat tašky a trika dnešními barvami na textil.
A co takhle si ty tašky poskládat, zkroutit, svázat nebo nagumičkovat ? Ohlas byl veliký, tak se do toho hned pustili. Po obarvení přišel okamžik překvapení. Celí nedočkaví sundávali gumičky a provázky. Ze všech stran se ozývala slova údiv, co komu vyšlo. A byla to opravdu paráda.
Malým barvířům se povedla spousta krásných vzorů a kombinací barev.
Aby jenom nepracovali, vypravili se do zámeckého parku, který přímo vyzýval k nejrůznějším hrám, ale i pozorování přírody.
Na středu se každý těšil, komu se poštěstí podívat se do opravdové kovárny? Tu objevili nedaleko Třebíče, v Nové Vsi. Kovář už na je čekal, velký a v kovářské zástěře. Ve výhni udržoval mírný oheň, do kterého po chvíli vehnal proud vzduchu a ten rozdmýchal hořící uhlí, které okamžitě vzplálo. Když ubral vzduch, oheň se uklidnil. To bylo kouzlo. Rozžhavil železnou tyč, na kovadlině ji rozťukal, zchladil ve vodě a ukovaný konec odlomil. V té chvíli jim jej ukázal. Nevěřili - ukoval drobný lístek a hned druhý a třetí. Začal je dětem rozdávat a prý kolik jich je. Během chvíle měl každý na památku svůj lístek od šikovného kováře. Děti neskrývaly radost a nakonec si mohly vyzkoušet, jak těžké je kovářské kladivo a chvíli kovat. Ke správné kovárně patří i koně. Ani tady nechyběli. Výběh byl hned vedle a my měli možnost, povozit se na poníkovi.
Další den, ještě plni zážitků z kovárny, se stali malými kováři. Hned ráno, vybaveni malými kovadlinkami, kladívky a drátky, se vypravili na Hrádek. Tam rozbalili své nářadí. Každý se snažil rozťukat na kovadlince zkroucený drátek. Kladívka zněla celým Hrádkem a nedali se ničím rušit. Vznikala pěkná jednoduchá srdíčka, přes složitější spirálky, až po ozdoby do vlasů a jmenovky. Odpočívali v lesíku při stavění domečků a zahrádek z přírodních materiálů. Po obědě si povídali o práci hrnčířů a vyzkoušeli si tvoření z keramické hlíny.
A už tu byl pátek, poslední den a poslední řemeslo. Když hospodyním pukl keramický džbán nebo hrnec, nechaly si ho u dráteníčka spravit. Ten jej hustě a pevně obdrátkoval pravidelnými oky a nádoby zase sloužily jako dřív. Někteří z nich se naučili vyrábět šperky a dekorace. A to byl právě jejich úkol. Obdrátkovat různé zápichy ve tvaru ptáčka, kytky nebo spirály a ozdobit korálky.
Potom je čekala poslední práce. Děti dostaly vytištěné listy k cechu tkalcovskému, barvířskému, kovářskému, hrnčířskému i drátenickému a z nich si vyrobily knihu Patero řemesel, s drobnými kvízy a úkoly navíc. Odměnou pro děti byly připravené velké bubliny.
A že se dařily. Stačí se naučit ten správný grif a jde to samo.
Týden utekl a děti se loučily, odnášely si výrobky, knihu řemesel a na památku svitek s pečetí a povýšením každého do cechu řemeslníků.
Autor: Věra Hlůšková