Život jde dál, říká vozíčkářka Jana Hanová

Výtěžek benefičního koncertu poslouží na zakoupení nového vozíku a auta pro Janu Hanovou, která po banálním zákroku skončila jako invalida. Online deníku Vysočina-news.cz poskytla exkluzívní rozhovor.

Kdybyste mohla ve stručnosti popsat váš případ, jak jste se ze zcela zdravého člověka dostala až na invalidní vozík?
Můj případ je ve své podstatě zcela jednoduchý. Trápila mě bolest zad, která se objevila z ničeho nic v roce 2005. Poté následovala operace, dohady doktorů a nakonec z jedné jednoduché operace vyhřezlé ploténky byly čtyři. Doktoři si mě přehazovali jako horký brambor a výsledkem celého společného snažení byl vozík. Na ten jsem se bohužel kvůli nekvalitní zdravotní péči propracovávala už od začátku. Nejprve přišly berličky a později zmíněný vozík, na který jsem už dva roky odkázána zcela.

Co všechno se pro člověka, který je zvyklý na „normální“ život, změní?
Člověk si neuvědomí tu krásu všedních dnů dokud se nestane něco, co jeho život obrátí o 180 stupňů. Teprve pak pochopí, že není nedotknutelný, že se ho spousta věcí, které dříve ani nevnímal, týká. Týká se všech a změnit život se může z minuty na minutu, jakýmkoli způsobem. Mně osobně se změnil moc, nejdůležitější pro mě bylo srovnat se s tím sama a pak jsem začala řešit, jak mě vnímá okolí. Jsem jiná, nestačím jim, komplikuji život lidem okolo... Napadaly mě hloupé myšlenky.
Vše je ale jinak, nový úhel pohledu na svět mi přinesl nové poznání. Osobně si myslím, že člověk si začne života víc vážit a vše je tak nějak hlubší, to kouzlo a hloubka okamžiku, ačkoli je to pro mnoho lidí jen bezduchá fráze, platí.
Ačkoli změna to je v každém případě, život jde dál. Musím se s ní srovnat, nosit hlavu hrdě vztyčenou a nebát se.

Kdo vám nejvíce v těžké životní situaci pomáhá?
Nejdůležitější je zázemí a to jsem měla a mám perfektní. Maminka je nejúžasnější člověk, větší podporu a lásku mi nikdo jiný dát nemohl. Podporovala mě samozřejmě také celá má rodina a přátele, jak jen mohli. A všem jsem za to nesmírně vděčná. Ať už byla jejich podpora pozitivní či negativní, nakopli mě a to bylo to nejlepší, co mohli udělat. Otevřeli mi oči. To nejkrásnější na všem je, že ty pravé přátele jsem poznala až na vozíku. Jedněmi z nich jsou právě Tomáš a Šárka Vostálovi (zakladatelé občanského sdružení For Jane; poznámka redakce). Prožili si své, bojují se starostmi všedních dnů i se svými zdravotními problémy, ale nezapomínají ani na ostatní.

Setkáváte se u spoluobčanů s pochopením, nebo spíše s arogancí a nezájmem?
Záleží na úhlu pohledu a prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Co se týká lidí, jako jsem já a jsou naladěni na podobnou notu a to nemyslím rozdíl mezi „choďákem“ a „vozíčkářem“ je vše v pořádku a nemám pocit nějaké nadřazenosti a podřazenosti. Ovšem v případech, kdy se člověk chce uplatnit ve světě naší české byrokracie, je vše jinak - tabulky, paragrafy a vše špatně. Najednou jsme všichni zdraví. Úsměvný je pak paradox, když se chcete jako handicapovaný člověk ucházet o práci, můžete mít sebelepší vzdělání nebo praxi, ale jakmile se najde v životopise nějaká zmínka o ZTP jste degradován na osobu nepřijatelnou...
Celkově se však na ulicích setkávám s lidmi, kteří pochopení mají a jsou ochotni pomoci, ať už mě s vozíkem do tramvaje nebo babičce s nákupem. Určitá míra lidskosti a solidarity tady funguje a to je moc dobře. Pak se můžu povznést i nad reakce typu "Já na Vás sahat nebudu!".

Kdybyste mohla říci, co je pro vozíčkáře nejtěžší, jaké na ně číhají problémy a nástrahy?
Problémy číhají za každým rohem - nefungující výtahy na bezbariérových stanicích metra, vysoké patníky, přechody pro chodce bezbariérové jen z jedné strany, schody, kočičí hlavy, déšť, sníh a úzké dveře... Když bychom chtěli být úplně samostatní, tak v mnoha případech respektive na mnoha místech je to bez šance. Úzké dveře nám znemožní vstup na WC a už může být zase všechno jinak...

Mohla byste vysvětlit, proč nedosáhnete na peníze od státu?
Můj případ je jeden velký paradox. Protože moje diagnóza je postavena na vyhřezlé ploténce, po které se většina babiček postaví a běhají jak srnky, nedosahuji tedy na body dle kterých se pak stanovují příspěvky na pořízení motorového vozidla nebo kompenzačních pomůcek.

Kdo je iniciátorem sdružení For Jane a jak vítáte jeho založení?
Iniciátorem byli mí přátele Tomáš a Šárka Vostálovi. S Tomíkem jsme se poznali v rehabilitačním zařízení, kde byl umístěn po těžkém úrazu na snowboardu a to, zda bude chodit nebo potřebovat „kárku“ bylo ve hvězdách. Právě tam vzniklo naše přátelství, později jsem poznala Šárku, kterou pak napadlo zrealizovat benefiční koncert. Myšlenka se začala prohlubovat a získávat reálnou podobu, čemuž jsem nejprve nemohla uvěřit. Vzniklo občanské sdružení For Jane, které každým rokem bude pomáhat dalším a dalším lidem, kteří to potřebují a bojují s úřady stejně jako já.

Autor: Ondřej Rázl