Ač jsou sepulkrální monumenty i prosté náhrobní kameny v zásadě zamýšleny pro věčnost, ilustrují proměny jejich podoby v dějinách velmi věrně duchovní klima doby jejich vzniku.
Přednášející Petr Horák se kromě přiblížení vývoje personifikací smrti a času v zejména sepulkrální ikonografii pokusí odpovědět mimo jiné na následující otázky: Co mají zobrazení dopravních prostředků na moderních hrobech společného se sepulkrální ikonografií vrcholné renesance? Zabloudí někdy do moderního náhrobního umění ryze barokní motivy, jež z jeviště dějin zvolna mizely už od konce 18. století, tj. Chronos-čas a jeho věrný druh, kostlivec smrti?
Pojmem sepulkrální památky jsou označovány hmotné objekty vzniklé za účelem trvalého připomenutí zemřelé osoby (synonymem je pojem sepulkrálie jakožto památka na zemřelého). Mezi sepulkrálie řadíme vedle funerálních plastik, soch a sousoší především náhrobky a náhrobníky vzniklé od středověku (renesance, baroko) do raného novověku, zkoumány jsou však i „nejnovější“ sepulkrálie pocházející z 19. a 20. století. Sepulkrální památky se vyskytují nejen na hřbitovech, ale i mimo ně, a to v podobě pomníků a pomníčků vztahujících se k zemřelé osobě či osobám, ale také k dějinným (válečným) událostem majícím tragické důsledky. V určitém smyslu lze mezi sepulkrální památky zahrnovat jak pomníčky obětí dopravních nehod, tak např. pomník Dukelské operace, či starobylé smírčí kříže. Sepulkrálie na hřbitovech lze chápat nejen jako nositele historické paměti, ale i jako „galerii umění a lidských životů“.
Přednáškový cyklus Rodinné stříbro – Památky kolem nás pořádá telčské pracoviště Národního památkového ústavu již devátým rokem. Jeho součástí je nejen péče o kulturní památky, ale i další zajímavá témata z historie.
