David Kovařík: Postavení Němců po válce bylo tabu

Během besedy jste mluvili o pochodu z Brna do Pohořelic, který jste s Kateřinou Tučkovou zorganizovali jako vzpomínku na Pochod smrti Němců. Šlo vás celkem čtyřicet a pochod jste absolvovali v noci. Co vám tato zkušenost přinesla do života?
Byl jsem vlastně spoluorganizátor. Šlo o to najít původní cestu, protože dnes je postavená dálnice a vypadá to uplně jinak. Domluvilo se pár kamarádů s tím, že se sejdeme ve večerních hodinách, aby to bylo autentické. Já jsem to neprožíval tolik jako Kateřina, ale po noční cestě jsem byl hodně unavený. Zkušenost jít jedenadvacet kilometrů v dobovém oblečení celkem se čtyřiceti lidma byla zajímavá.

Mluvil jste také o pracovních táborech pro Němce, pro které postavení v České republice po druhé světové válce nebylo jednoduché a v táborech museli vykonávat těžké práce. O tomhle se ale téměř nemluví a ve školách to není vyučováno. Myslíte, že je to dobře?
Nevím, jaká je teď situace ve školství, ale za mého dětství se o tomhle vůbec nemluvilo. To téma bylo tabu. Teď si myslím, že problém je v tom, že většina učitelů k téhle látce během dějepisu ani nedojde.

S Kateřinou Tučkovou jste spolupracovali na knize Vyhnání Gerty Schnirch. Jak jste se seznámili?
Přes jednoho kamaráda.Volal mi, že má známou, která se chystá vydat knihu o brněnských Němcích a já jsem tou dobou shodou okolností na toto téma psal článek. Sešli jsme se a tím naše spolupráce začala.

Vy jste se narodil v Jindřichově Hradci, ale nyní pracujete v Brně. Jaký vztah k němu máte?
Popravdě, k Brnu jsem neměl vůbec žádný vztah, protože mám veškeré příbuzenstvo v Jindřichově Hradci nebo v Praze. Do Brna jsem šel studovat, protože na historii do Prahy mě nevzali. Teď mám k Brnu pěkný vztah a jsem tam šťastný.

Co vás nejvíce na práci historika baví?
To, že objevuji nové okolnosti, věci, které jsou neznámé. Mám přístup k nejrůznějším pramenům. Můžu zjistit nové věci, které pomůžou k poznání. Také hodně cestuji, jezdím po konferencích, stážích a velice rád poznávám nové lidi, což k této profesi patří.

Měl jste vztah k historii už od mala, nebo se zájem o ni projevil až později?
Určitě postupem věku. Jako malý kluk jsem chtěl mít typická povolání, o kterých malé děti sní. Zájem o historii se začal projevovat až kolem čtrnácti let. To jsem si začal kupovat dějepisné knížky.

Od roku 1994 jste začal pracovat v Okresním muzeu v Jindřichově Hradci. Jak jste se do muzea dostal?
Byl jsem tam místo základní vojenské služby. Dějiny mě bavily, tak jsem šel tam a tím začala moje kariéra historika.