Mohla byste nám prosím přiblížit svůj původ a dětství?
Narodila jsem se ve Vídni a nakonec jsem skončila v takovémto malém městě, jako je Světlá. Jinak jsem žila hlavně v Praze. Narodila jsem se na začátku první světové války. Moje maminka s tatínkem žili ve Vídni, a když přišla válka, tak se každý vracel domů. A tatínek odjel do Prahy a já maličká jsem pobývala s maminkou v Radnicích u Plzně. Když jsem však začala chodit do první třídy, tak už jsme byli v Praze. Můj otec byl později ministerským úředníkem. Potom jsem se vdala, a protože můj manžel byl z Vysočiny, odešli jsme z Prahy rovnou do Světlé. To jsem si však neuvědomovala, co to všechno obnáší. Když jsem sem přišla, tak byla Světlá poloviční. Byl podzim, takže ve čtyři hodiny už tma a všude bláto. To jsme s manželem objížděli vesnice jako třeba Žebrakov. To se jelo po silnici, ale pak třeba dva a půl kilometru po cestě mezi poli. To si nedovedou dnešní doktoři vůbec představit.
Irma Něměčková před svým portrétem
Vystudovala jsem Lékařskou fakultu v Praze. První taková zajímavá věc je, že mám poslední vydaný diplom před začátkem druhé světové války. Ten mi byl dán v den mé promoce 10. března 1939. Pak vlastně o pět dní později přišli Němci a vysoké školy se zavřely.
Už odmala jste toužila stát se lékařkou?
Když se malých dětí zeptáte, čím by rády byly, tak ještě moc nevědí. Ale já mám ještě dodnes sešit z kompozice z gymnaziální kvarty, kde píšu, že bych chtěla být dětskou lékařkou. To mi bylo myslím čtrnáct let. Jako dítě jsem měla jedinou infekční nemoc, jestli spalničky nebo zarděnky, to už nevím. V rodině jsme žádného doktora neměli, tak to bylo opravdu nějaké vnitřní vnuknutí a mě to skutečně bavilo.
Jak vypadaly vaše lékařské začátky zde ve Světlé?
Já šla napřed na zubní kliniku jako na specializaci. Když pak byla praxe tady, tak začalo chodit hodně pacientů. Bohužel jsme neměli vůbec byt. Dostali jsme prostory na radnici, kde jsme si zřídili ordinaci. Představte si, že já ordinovala do 78 let.
A jak probíhala Vaše spolupráce s manželem, také lékařem?
Manžel chtěl, to se tak dříve dělalo, že praktický doktor měl u sebe dentistu. Oni to dřív moc nerozeznávali. Tehdy ti dentisti, kteří dělali u křesla, nedělali chirurgické zákroky, ale ostatní zubařinu všechno. Kvůli manželovi jsem si dodělala zubní specializaci. Dneska už u křesla nenajdete žádného dentistu, to už jsou všechno vystudovaní lékaři. Já když jsem dělala na zubním, tak jsem dělala vše, například resekce, těžký extrakce i osmičky a další. Mě osobně to hrozně nebavilo, já jsem totiž chtěla dělat na porodním nebo dětském oddělení. Tak jsem v sobotu a v neděli dělala praktickou medicínu. Teď lékaři skončí ve tři nebo ve čtyři hodiny, ale dříve ta praktická medicína byla opravdu těžká. Teď si třeba vybavuji jeden těžký případ. Byla zima a hodně sněhu a my jsme se museli dostat do Josefodolu, což je tři kilometry. Přijeli pro někoho z nás. Jenže manžel nerad vstával a povídal: "Ty rychleji usneš, běž tam ty." Psal se myslím rok 1948 nebo 1949, byla veliká zima a my jeli na saních k porodu, kde rodila matka třetí dítě. A té paní, která potřebovala nemocniční pomoc, jel vlak do nemocnice až v šest ráno. Dítě jsme naštěstí odrodily a bylo v pořádku, jenže matka začala krvácet a celkově se její stav rapidně zhoršil a bylo to čím dál dramatičtější. Tak nám nezbývalo nic jiného, než provést velmi náročný zákrok, který se naštěstí povedl. Tehdy byl její život v našich rukou a my ji zachránili. A tak jsem ráno v šest hodin jela šťastná po celé noci na těch saních domů. To jsem právě na medicíně milovala.
Měla jste někdy ve svém životě okamžik, že jste chtěla jako lékařka skončit?
Chtěla jsem emigrovat. Syna jsem chtěla vzít sebou, ale on byl v pubertě, a tak jsem měla strach, jak by zapadl mezi tamní mládež. Umím slušně německy a francouzsky, takže to by nebyl moc problém. Ale měla jsem rodiče, kteří na mě hodně lpěli, protože jsem byla jedináček. Tak to byl nesmysl opustit na stáří maminku. Měla jsem v zahraničí i mnoho známých, kteří by mě u sebe nechali, ale i přesto jsem tu zůstala. Můj syn nakonec vystudoval medicínu a v 78. roce emigroval. Jeho babička ho samozřejmě nechtěla pustit, byl to její jediný vnouček. Celou dobu to odkládal, ale pak už to nevydržel a emigroval do Německa, protože ve Švýcarsku by musel znova studovat medicínu.
Měli jste někdy s manželem problémy s existencí ordinace?
No, to si představte, že nám ordinaci znárodnili. Každá ta ordinace, zubní a manželova, byla tenkrát vybavena v ceně sto tisíc. Takže nám odvezli veškeré zařízení, které by teď stálo tak dva milióny, a nedali nám nic. A dali nám plat jako nádeníkovi. To jsme navíc sloužili ve dne v noci. To bych opravdu nikomu nepřála.
Nemáte ještě nějakou zajímavou příhodu z praxe?
Jééé, těch je (smích). Jen tak pro zajímavost vám povím, že jsem ošetřovala ruského parašutistu. To vidím jako dnes, bylo 8. března. Místo někde u Žďáru ho omylem shodili na Melechově. My si právě mysleli, že tady bude fronta. Tak jsme nejpotřebnější věci vezli do vesnic okolo Melechova. A na těch samotách jsme měli známé, takže jsme si k nim dali ty důležité věci, jako povlečení a teplé deky, bez kterých se neobejdete. A tam za mnou přišli mládenci z Koňkovic a ti byli členy partyzánské skupiny. Oni mě požádali, abych šla toho parašutistu ošetřit. Měl zlomený kotník, ale do nemocnice nemohl, protože by ho hned zastřelili. Ten partyzán se jmenoval Michal, Míša. No, tak jsem ho ošetřila. Strach jsem měla a navíc malé dítě. Myslím, že nám tehdy šlo všem o život, to byly ještě dvě měsíce do konce války. Dokonce jednou po válce za mnou přijel takový muž, byl to podplukovník, asi čtyřicetiletý a přišel mě pozvat do Kolína, že tam budou předávat vyznamenání těm, kdo se zasloužili o partyzánskou činnost.
A jak na Vás jako na "partyzánku" přišli?
No, protože to ti partyzáni měli v papírech, a tak se to dostalo i do mého záznamu. Dokonce jsem získala i kapitánskou šarži. V roce 1975 byla napjatá politická situace, a tak nás brali všechny doktory a sestry do armády. A já dostala hrozně vysokou šarži. Stal se ze mě kapitán a to už je hodně. Jeden kolega se mi smál, že neumím ani zdravit (smích). Zjistila jsem, že jsem se stala kapitánkou díky tomu, že jsem měla v záznamech napsanou partyzánskou činnost.
Jaký názor máte na novou reformu ve zdravotnictví?
To je úplný nesmysl. Vždyť ti lidé na to za chvíli nebudou mít. To samé se stávalo i dřív. Před námi tu sloužil praktický lékař, který nešel k případu, dokud mu lidé nezaplatili. Takže takhle se žilo a to by chtěli, aby se tak žilo i dnes. Je mi líto hlavně těch kojenců a důchodců, protože ti jsou rádi za každou korunu.
Máte nějaké stálé pacienty, kteří se k vám vrací pro rady?
Pořád mám a vedu si ještě i kartotéku (smích). Myslím, že to je hlavně díky mé dobré pověsti tady. Vždy mi říkali, že jsem měla úžasný odhad na diagnózy. Když jsem něco stanovila, a potom to přišlo do nemocnice, tak to skutečně tak bylo. Není to ale dobré takhle to povídat o sobě (smích). Když mě to hrozně bavilo.
Jaké jsou Vaše záliby?
Ráda jsem jezdila autem a skoro ještě před rokem jsem řídila auto. Měla jsem Ford Sierru, které mi poslal syn z Německa. Byla jsem opravdu smutná z toho, že už jezdit nemohu. Kdybych měla někoho, kdo mi pomůže dostat se do auta a zpět, tak jezdím i dnes. Já bych toho dělala hrozně moc, ale nevycházím dobře s časem. No, a vlastně můžu Vám říkat křestním jménem?
Určitě, já jsem Šárka.
Šárka? Tak to jsem měla kamarádku ve třídě. Velice chytrá dívka. Její tatínek byl právník a on ji od malička tak vzdělával, že měla nejlepší vědomosti ze třídy. Byla to Šárka Eghartová, původně Šebková se jmenovala.
Můžete nám třeba ještě přiblížit, jak vypadá váš běžný den?
Já toho času moc nemám. Ráno v šest vstanu. Do osmi musím být připravená. Pak si vyřídím korespondenci. Píši si například se známými z Německa, ze Švýcarska. Ale teď už si spíše telefonujeme. Mezi nimi si připadám jak chudý příbuzný (smích). U nich doopravdy telefony nejsou tak drahé jako tady. Kdyby mě slyšel Topolánek, tak mě nechá zavřít (smích). Ale je to tak. Teď už mi radši říkají, že zavolají oni, abych já neplatila.
Teď nás zlobí takové aprílové počasí. Poradila byste našim čtenářům nějakou radu, jak předejít chřipce?
Hlavně neprochladnout a nedělat hrdinu. Mě hrozně rozzlobí, když přijdou, ať to jsou kluci nebo děvčata, jsou nachlazení, mají teploty, ale na hlavičkách nic (smích).
A nebo mají holá záda…
To ano (smích). Ale hlavně ta hlava. Je to trochu generační. To mi bylo myslím padesát a běhala jsem a vždy jsem měla něco na hlavě. A takové ty starší paní na mě: "Paní doktorko, vás bude bolet hlava." A já se tomu jenom smála. Ale ty holá záda nemám taky ráda, protože tam jsou ledviny. Víte, když nám prvně na medicíně začali přednášet a někdo z těch profesorů řekl, že nachlazení od nohou je hrozně nebezpečné na ledviny, my začátečníci jsme si říkali, že je to blbost, ale je to opravdu pravda. To si všichni pamatujte!
Teď je velkým trendem zdravá výživa. Žila jste i vy vesměs zdravě?
Ne, moc ne. No jedla jsem normálně a já měla hlavně jednu výhodu, já byla strašně malý jedlík. V životě jsem se nepřejedla a nejím moc sladké. Třeba teď jsem zhubla šest kilo. Takovou váhu, co mám teď, jsem mívala tak ve čtyřiceti. Vždycky jsem byla malý jedlík a teď ještě s tím věkem jím míň.
Když jsme u toho zdravého stylu života, dělala jste někdy nějaký sport?
Závodně jsem nikdy nic nedělala, ale když jsem byla ještě v Praze, tak jsme třeba na lyže jezdili do Krkonoš. Ale když jsem přišla sem, tak v pondělí napadl sníh a v pátek roztál. V té době, když jsme s manželem šli na lyže, to už jsme byli starší, tak na nás ostatní koukali jako na blázny. Také hrozně ráda plavu, hlavně v moři, ale mě stačí i rybník. Také jsem si pořídila psa.
Dala byste nějakou radu těm lidem, kteří by se rádi v budoucnu věnovali lékařství?
Ať se do toho pustí, jestli mají k tomu dispozice a chuť a jestli chtějí pomáhat lidem a nejenom vydělat peníze, což dneska je hodně problematický. Tady to zdravotnictví není moc placené, je spíše podhodnocené. Musí tu medicínu hlavně milovat.
Autor: Šárka Nevoralová
Komentáře
Sdílet článek
