Když zvony z Vysočiny odletí do Říma

To děti procházejí vsí, aby svým hrkáním nahradily zvony, které, jak se říká, odletěly do Říma. Hlas zvonů totiž na znamení smutku po dobu velikonočního tridua, v němž si věřící připomínají utrpení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, umlká.

„Hrkání, to je radostná povinnost, na kterou už se od Vánoc těším,“ řekl jeden z chlapců ze skupiny, která procházela večer na Velký pátek Vystrčenovicemi, vesnicí u Nové Říše. „Já jsem hrkával už od svých šesti do sedmnácti let. To bylo ještě za totality, za komunistů. To jsme v pátek ráno vstávali už na šestou a pak utíkali trapem ze školy, abychom to na poledne stihli. Ta tradice je tady ve Vystrčenovicích živá určitě sto let,“ vypráví pamětník František Nevrkla. „Dříve ovšem hrkávali jenom kluci, nyní se zapojují i děvčata. Většinou mají ruční hrkáče, některé jen řehtačky, určitou výsadou je mít kotouč. S ním se jenom jede, kdežto s hrkáčem musíte točit (smích). Kotouče tady dělal strejda Pokornů, to už nebylo tak jednoduché, aby to fungovalo. A dědily se ty vřískající nástroje z generace na generaci. Na závěr obchůzky se hrkači na kopečku u křížku modlili. Samozřejmě, že jsme se těšili taky na výslužku, na koledu. Ta se vybírala na Bílou sobotu odpoledne. Většinou jsme dostávali vajíčka, ty jsme dávali do koše s plevami, aby se nerozbila, a peníze. O účasti všech hrkačů se vedly záznamy, aby se vědělo, zda byli na všech obchůzkách a dle toho vedoucí všechny podělil. No, někdy jsme si užili i pořádné zimy, hrkalo se ve sněhu, Velikonoce byly bílé, ale letos jsou už jako v létě,“ zakončil své zajímavé vyprávění František Nevrkla.
A skutečně – ve skupině asi dvaceti dětí šli mnozí pouze v tričkách a krátkých kalhotách. A hrkali o sto šest. I na památku těch, kteří tento krásný zvyk začali už někdy před sto lety…

Autor: Pavel Kryštof Novák